8. února t. r. uplynulo již celých 30 let od náhlého odchodu člena naší redakční rady p. archiváře Z. Bičíka (zemř. 8.2.1990). Laskavostí paní M. Bičíkové se mi dostaly do ruky zajímavé dokumenty a fotografie, jež nově nasvěcují Bičíkovu osobnost, a to víc, než jsem se o to pokusil roku 2014 v 68. sešitě edice AB-Zet Pardubicka nazvaném „Jak jsem je znal aneb Zmizelí Pardubáci“ vydané k 50. výročí založení KPP.
Aniž bych tedy opakoval již dříve uvedená fakta (viz publikace s. 5-7), zmiňme nejdříve Bičíkův rodný dům ve Smilově ulici v Pardubicích čp. 785/3, kde se narodil v rodině berního úředníka. Stalo se tak 26. února 1926. Bohužel, tento dům byl roku 1972 zbořen (viz přiložené fotografie). Připomínám jen, že jeho středoškolské studium na reálném gymnáziu v Pardubicích narušila válka, maturoval až v září 1945. O rok dříve – v srpnu 1944 – byl nasazen k protiletecké ochraně (Luft-schutz) přidělené k městskému hasičskému sboru. Dokladem o tom je potvrzení velitele tohoto sboru A. Nováka z 26. října 1945, jež je přílohou tohoto článku. Možná, že právě tady vznikl pozdější zájem Z. Bičíka o počátky české aviatiky v Pardubicích a letecké nálety na Pardubice za druhé světové války, jež se staly Velkým tématem Bičíkovy vědecké činnosti jako archiváře včetně t. zv. letecké archeologie.
Připomeňme, že Pardubáci poznali Z. Bičíka i jako aktivního sportovce (tenistu, hokejistu a správce plovárny) a funkcionáře TJ Dynamo Pardubice. Jako archivář spolupracoval s letopiseckou komisí města a byl též aktivním členem historického kroužku založeného při tehdejším Východočeském muzeu Pardubice sdružujícím aktivní zájemce o regionální historii a archeologii.
Z. Bičík velmi těžce nesl, když v srpnu 1969 – jeden rok po okupaci ČSSR státy Varšavské smlouvy – jeho bývalá manželka emigrovala do Kanady a vzala ssebou i jejich desetiletého synka Petra. Zdeněk zůstal až do konce svého života typem anglického gentlemana se smyslem pro fair-play a tak zůstává v našich srdcích i 30 let poté.
Čest jeho památce!
