Dne 24. ledna 1945 projely přes Pardubice dva transporty s vězni z Osvětimi, které se nacisté před blížící se Rudou armádou snažili přemístit do jiných koncentračních táborů. Ve dvacetistupňových mrazech se v otevřených vagonech na uhlí tísnily tisíce vězňů, trpících zimou, hladem a žízní. Jejich stráže navíc okamžitou střelbou trestaly nejen pokusy o útěk, ale také snahu získat potravu od lidí v okolí trati. Po průjezdu vlaků byla podél celé trati nalézána těla mrtvých vězňů, která byla za přísného dohledu úřadů pohřbívána na místních hřbitovech. Přípravy na likvidaci a evakuaci osvětimského koncentračního tábora byly zahájeny již koncem roku 1944. Fronta se rychle přibližovala a Němci se na poslední chvíli snažili zachránit použitelný materiál a zásoby, transportovat zbývající vězně do jiných táborů, zlikvidovat kartotéky, písemnosti a celkově zahladit stopy po spáchaných zločinech. Samotná evakuace zbývajících vězňů z Osvětimi a pobočných táborů byla zahájena 17. ledna 1945 a postihla přibližně 58 tisíc mužů, žen i dětí. Postupně byli hnáni v pochodech smrti do Gliwic a dalších míst, kde byli naloženi do vlaků a odváženi do jiných táborů. Část těchto transportů projížděla přes území protektorátu Čechy a Morava. Po válce byly okolnosti těchto transportů smrti vyšetřovány a svědecké výpovědi, především železničářů, ale i dalších lidí, kteří se s transporty setkali, byly úředně zaznamenány.
První vlak projížděl naším krajem 24. ledna 1945 v ranních a dopoledních hodinách,
do Pardubic dorazil okolo 9. hodiny. Druhý vlak projížděl odpoledne, v Přelouči
byl zaznamenán přesný čas příjezdu v 16:19 a odjezdu v 17:01 hod. Obě soupravy
tvořilo okolo 40 otevřených vozů, neboť kryté vozy údajně nebyly v Gliwicích k dispozici
a několik krytých vozů měly k dispozici pouze stráže. Do každého vlaku bylo
na začátku cesty nahnáno přibližně 5 tisíc vězňů, jejichž počet postupem času rychle
klesal. Při průjezdu pardubickým okresem již bylo několik vagonů vyčleněno pro
mrtvé, těla zemřelých byla narovnána také v brzdařských boudách a mnoho těl bylo
vyhozeno do okolí trati. První z vlaků většinu vyhozených těl sbíral, druhý již ne,
takže po jejich průjezdu bylo jen v našem okrese od Uherska až po Trnávku zaregistrováno
a pohřbeno celkem 53 mrtvých.
Vysokou úmrtnost mělo na svědomí několik faktorů. Fyzický stav vězňů byl v důsledku
internace v koncentračním táboře tristní již na začátku transportu. Následně
museli v mnohdy nedostatečném oblečení a v otevřených vozech čelit velmi mrazivému
počasí, téměř bez jídla a pití a bez možnosti spánku. Vedle umrznutí mělo vysoký
počet úmrtí na svědomí také nevýslovně kruté řádění stráží, tvořených příslušníky
SS, které střelbou a ranami pažeb zabíjely nejen ty, kteří se pokusili o útěk, ale
i ty, kteří se jen naklonili z vagonu pro trochu sněhu, pokusili se zvednout ze země
kousek chleba hozený jim ve stanici civilisty nebo například ty, kteří na okamžik
slezli z vozu k vykonání tělesné potřeby.
Přestože byly oba vlaky prostřednictvím oběžníku jednotlivým železničním stanicím
dopředu ohlášeny jako přednostní vojenské transporty, rychlost jejich přesunu
negativně ovlivňovaly válečné poměry, a v řadě stanic tak musely delší dobu čekat na
uvolnění trati nebo na vystřídání vlakového personálu. Od odchodu vězňů z Osvětimi
v tu dobu uplynulo již šest dní, aniž by podle jejich sdělení za tu dobu dostali najíst
a napít. Pohled na do té doby nevídanou a stěží představitelnou apokalypsu nenechal
drážní zaměstnance, cestující a ostatní civilisty lhostejnými a neváhali okamžitě házet
do vagonů jídlo, které měli zrovna při sobě nebo které se jim narychlo podařilo
v místě zastavení vlaku sehnat, navzdory skutečnosti, že jim v tom bylo strážemi
bráněno, v některých případech dokonce i střelbou.
Společná trasa obou transportů se rozdělila před Prahou. První vlak pokračoval
přes Plzeň až do Buchenwaldu, kde bylo 26. ledna zaregistrováno přibližně 3800
osob. Druhý vlak od Prahy zamířil k jihu a přes Benešov a České Budějovice dojel
do Mauthausenu. Tento koncentrační tábor však z důvodu přeplněnosti nové vězně
nepřijal, takže se transport musel vrátit po stejné trase zpět k Praze a odtud pokračoval
dále na sever až do Sachsenhausenu. Po několika dnech byli tito vězni, kterých
zůstalo naživu pouze přibližně 2500, dodáni do Flossenbürgu.
V předvečer 80. výročí této tragické události se na pardubickém židovském hřbitově
uskutečnil pietní akt k uctění památky obětí. Na hřbitově se nachází hromadný
hrob vězňů zemřelých či vyhozených z vlaku v obvodu dvou zdejších četnických
stanic. Nápis na pomníku hovoří o sedmi obětech, ačkoliv z poválečného hlášení stanice
Sboru národní bezpečnosti vyplývá, že mrtvých bylo jedenáct a že všichni měli
být pohřbeni na židovském hřbitově. Je nápis na pomníku (dodatečně vztyčeném po
válce) chybný nebo byla čtyři těla pohřbena na jiném místě hřbitova? Další a jen
obtížně řešitelnou otázkou je totožnost nešťastníků, kteří v Pardubicích, daleko od
svých domovů, nalezli místo posledního odpočinku. Z dochovaných seznamů přeživších,
kteří byli nově přeregistrováni v Buchenwaldu a Flossenbürgu, vyplývá, že
v transportech byli vězni mnoha národností, nejvíce z Polska, Maďarska, Francie,
Řecka a z území Německé říše. Ačkoliv svědectví železničářů často hovoří o velkém
počtu Čechů, tak na seznamu přibližně 3800 přeživších dopravených do Buchenwaldu
je Čechů jen 95.
Přestože u pohřbených v našem regionu máme k dispozici evidenční čísla, která
měli vytetována na předloktí, torzovitost dochované osvětimské evidence vězňů
umožňuje zjistit přesnou identitu jen u malé části z nich. Z jedenácti pardubických
lze ztotožnit jen tři, u zbývajících lze alespoň určit datum jejich zaevidování v Osvětimi
a transport, kterým sem byli zavlečeni. V některých případech lze podle známých
jmen vězňů s podobnými čísly kvalifikovaně odhadnout i počáteční písmeno
jejich příjmení. Na pardubickém židovském hřbitově by měli být pohřbeni tito lidé:
(řazeno chronologicky podle data příchodu do Osvětimi)
1. Vězeň č. 173 428. Příjmení začínající na písmeno F, do Osvětimi se dostal 6. 2.
1944 transportem z Milána a Verony.
2. Vězeň č. 176 306. Daniel Leiba, nar. 15. 5. 1902 v Paříži, do Osvětimi se dostal
27. 3. 1944 transportem z Drancy.
3. Vězeň č. 186 754. Sandor Grünfeld, do Osvětimi se dostal 2. 5. 1944 transportem
z Budapešti a Topoly. Po vyhození z vlaku nalezen živý, zemřel na ošetřovně
Fantových závodů.
4. Vězeň č. 187 223. Příjmení začínající na písmeno G, do Osvětimi se dostal 3. 5.
1944 transportem z pracovního tábora Gliwice. Zastřelen při pokusu o útěk
u továrny Telegrafia.
5. Vězeň č. A-3 746. Zoltán Ausländer, do Osvětimi se dostal 22. 5. 1944 transportem
z Maďarska. Nalezen živý na km 270,8 u Chocně, udal své jméno a že je
obuvníkem z obce Antalovce u Užhorodu. Dodán do Pardubic na gestapo a následně
umlácen při výslechu ve zdejší Donucovací pracovně.
6. Vězeň č. A-6 767. Do Osvětimi se dostal 24. 5. 1944 transportem z Maďarska.
7. Vězeň č. A-7 996. Příjmení začínající na písmeno G, do Osvětimi se dostal 29. 5.
1944 transportem z Maďarska. Dopaden na útěku a následně umlácen při
výslechu ve zdejší Donucovací pracovně.
8. Vězeň č. B-790. Do Osvětimi se dostal 31. 7. 1944 evakuačním transportem z pracovního
tábora Pionki.
9. Vězeň č. B-5 105. Příjmení začínající na písmeno M, do Osvětimi se dostal 4. 8.
1944 evakuačním transportem z pracovního tábora Ostrowiec.
10. Vězeň č. B-10 066. Příjmení začínající na písmeno S, do Osvětimi se dostal 22. 8.
1944 transportem z Lyonu. Nalezen u trati za Familií (dnešní Slovany).
11. Vězeň č. B-14 043. Příjmení začínající na písmeno F, do Osvětimi se dostal 3. 11.
1944 transportem ze Seredi.
