Alois Hajn

Zdá se mi, že hořejší větou dr. Novák správně a případně vystihl povahu mého působení a význam ?Osvěty lidu? na českém východě a severovýchodě. Od počátku své dráhy novinářské chápal jsem své povolání jako učitelskou a vychovatelskou službu, konanou v zájmu veřejnosti. Tisk jest informátorem, rádcem a vůdcem dospělých, má vskutku vysoké, ideální poslání a ovšem i velikou odpovědnost. Cíl, který jsem si vytkl krejcarovými časopisy Lidem a Ruchem a potom Osvětou lidu, byl: pracovati k duševnímu a mravnímu povznesení českého lidu, naučiti ho, aby dělal podle Havlíčka politiku rozumnou a poctivou a spoléhal především na sebe, svou sílu hospodářskou a váhu kulturní, slovem, abychom všestranným rozmachem a dobrou organisací všech sil a sileček živého národa spěli k svobodě a samostatnosti politické.

Tři léta držel mne rakouský orel ve svých spárech a z toho skoro 21/2 roku ztrávil jsem v pardubické záložní nemocnici barákové, vulgo karanténa a ještě vulgárněji ?galanterna? zvané. Je s podivem, jak snadno a rychle člověk dovede setřásti všechny vzpomínky na vojenský život, na to nedobrovolné otročení hohenzollerno-habsburskému imperialismu – dnes všecko to tělesné a především duševní strádání, všecka ta mravní muka, která jsem zejména prvé měsíce v neznámém maďarském městě prodělával, leží za mnou jako mlhavý, dávno již zapomenutý zlý sen.

(Uveřejněno v Kalendáři českožidovském na rok 1922-23). S jménem dra Viktora Vohryzka spojena jest u mne nerozlučně představa především upřímného demokrata, který ví, že společnost lidská tkví svými kořeny v lidu a z něho čerpá mízu ke vzrůstu do výšky; malý člověk, klopotný jeho život se všedními drobnými starostmi a potřebami byl dru Vohryzkovi nevyčerpatelnou látkou pro jeho feuilletony, noticky, filosofické úvahy.

MUDr. Stan. Schulhof, zubní lékař v Pardubicích, dříme již třetí rok věčný sen. Jméno jeho již jen zřídka se objeví ve sloupcích českého tisku, památka jeho, tak svěží v prvé době po nenadálé jeho smrti, zejména v kruzích esperantistů, kterým v dru Schulhofovi odešel nevšedně nadaný básník, jaksi bledne a ztrácí se v ruchu událostí a ve shonu denního života. Ale já vzpomínám velice často na tohoto dobrého člověka a přítele zvlášť milého, kterého osud zavál skoro současně se mnou do Pardubic, kde jsme prožili plná dvě desítiletí ve stálém osobním styku a ve společné práci i zápase za věc pokroku, za dobro národní i ideály všelidské.