ing. Ctirad Beneš

Ve Zprávách Klubu přátel jsem v letech 1996 – 1997 postupně uveřejnil vzpomínky na dobu, kdy jsem pracoval v pardubickém muzeu. 1) Jako dobrovolný pracovník, člen Muzejního spolku a pak i kustod sbírky zbraní jsem zde byl činný od roku 1945, pak ve státních službách od roku 1960, až do důchodu. A právě při mém druhém příchodu do muzea v r. 1960 dochází k jeho osamostatnění. Bylo totiž dosud součástí Krajského střediska státní památkové péče. Prvním ředitelem této nově vzniklé instituce se stává Jan Tesař, mladý a průbojný člověk, dosti svérázného jednání, námi pak často nazývaný „partyzán“.

Ve Zprávách KPP z let 1996 a 1997 jsem vzpomínal na své působení v pardubickém muzeu v létech 1945 ? 1952. To byla vlastně jen první část oněch pamětí. Jistě nejzajímavější, přece však ne zcela úplná, protože mé působení v muzeu končí až rokem 1987, kdy jsem odešel do důchodu. Druhé období, k němuž bych se rád ještě alespoň jednou na stránkách našeho časopisu vrátil, bylo poznamenáno neobvyklými zásahy politické moci, tehdy u nás rozhodující. Tato rozhodnutí byla ve svých důsledcích někdy zcela nepochopitelná a často dosti smutná. Ale v zájmu historické pravdy nelze zamlčet i tu okolnost, že právě mezi léty 1960 ? 1970 se stalo pardubické muzeum, díky shodě příznivých náhod, známým v celém světě.

Rád bych na tomto místě (i když se značným zpožděním) doplnil tři články dr. Dosoudila, uveřejněné v č. 1/2 Zpráv v r. 2000, pojednávající o náletech na Pardubice v r. 1944. O těchto náletech bylo již psáno mnohokrát a vyšla o nich i velmi zdařilá publikace J. Rajlicha. Ale nejen tato kniha, ale i všechny články v místním a ústředním tisku či v publikacích různých institucí (muzea, archivy), prakticky stále využívají všeho, co objevil náš nezapomenutelný archivář Z. Bičík! Dále tedy ani já žádný nový objev nečiním, jen opravdu jde o určité upřesnění či doplňky článků dr. Dosoudila.

Závod o Zlatou přilbu ČR, kdysi jeden z největších na světě, určených pro plochodrážní motocykl, má svou zvláštní historii. Ta především zaznamenává tragickou smrt šesti 1) sportovců, kteří zde spolu s jinými soutěžili o tak vytouženou a vzácnou trofej, ne právě běžnou v celém tomto odvětví motorismu. Dále pak připomínáme i smutný okamžik, kdy tento závod byl zrušen a přeložen na pískový ovál do Svítkova. Ze slavné ?Zlaté? tak vznikla obyčejná, běžná plochá dráha.

Vyprošťování vraků ztroskotaných bojových letadel z období druhé světové války a snahy, vedoucí k osvětlení osudů jejich posádek, je zcela novou, dalo by se říci moderní záležitostí, vzniklou brzo po roce 1945. U nás se tento zájem rozvinul plně až po roce 1989. Do této doby nebyla činnost ?leteckých archeologů? určitými orgány ráda viděna. Letadla a letci západní zde v mnohém směru nevyhovovali, což je vlastně krutou ironií. Vždyť v Čechách nejčastěji nalezli svůj hrob právě angličtí a američtí letci, bojující proti tehdy fašistickému Německu. Když se pak jednalo o stroj německý, tak snaha o jeho vyzdvižení se rovnala téměř poukazu na kriminál.

Podobných návštěv v pardubickém muzeu (zachycuji pouze období mého druhého působení v muzeu po roce 1950) bylo hodně. Pokusím se dále zmínit alespoň některé z těch, které měly vztah k mým profesím a byly svým způsobem zajímavé i z širšího hlediska. Asi nejpopulárnější osobností v tomto směru, svým jménem známou nejen Pardubákům, ale i všem příznivcům dostihového sportu, byl pan František hrabě Taxis, který navštívil muzeum dvakrát: 13. července 1978 a pak 17. října 1979. Seznámil jsem se s ním zcela náhodně, přímo ve sbírkách.

Zde především musím vyslovit své politování nad tím, že jsem v době svého prvního působení v muzeu nepřišel na to, že bych měl zaznamenávat nejen význačnější události, ale též alespoň letmé postřehy, týkající se osobností, v muzeu pracujících. Byl jsem plně zaujat svou profesí a ostatní se mi zdálo nějak nedůležité.

Muzeum a zbraně se pak staly hlavní náplní mého života, pravidelně jsem se účastnil i schůzí spolku a dokonce jsem měl pak tolik odvahy, že jsem požádal „staré pány“ o zakoupení elektromotoru s brusnými a leštícími kotouči. Ale byl jsem uznáván a brán vážně – motor jsem brzo dostal. To při úzkostlivém hospodaření pana inspektora byl určitě úspěch. Dobře si pamatuji, s jakými obavami jsem vždy motor spouštěl.

Ke konci května roku 1945, nevím již přesně, který to byl den, zazvonil někdo večer u vrátek předzahrádky našeho domu na Spořilově. Ven vyšla moje matka a viděl jsem, že hovoří s nějakým vysokým, elegantním pánem. Po chvíli se vrátila, zavolala mne a řekla: „To byl pan ředitel Cinner, učil mne na obecné škole v Rohovládově Bělé. Ptal se na tebe a navrhl, že bys mu mohl někdy pomáhat při práci v muzeu. Právě nyní dává dohromady větší množství zbraní, zanechaných zde německou armádou.“