Blažena Seifertová

Stalo se na sklonku padesátých let minulého století. Ve všech sálech hotelu Grand probíhal gymnaziální ples. V černozelené brokátové toaletě a střevících s vysokánským útlým podpatkem jsem se velebně snášela po mramorovém schodišti do vestibulu. Přibližně v polovině schodiště se jehla střevíčku zabodla do lemu dlouhé sukně a já se po nose řítila dolů a vpřed. Ve zlomku vteřiny to vypadalo, že první školní ples začínající pedagožky bude i posledním, anděl strážný mi však nastrčil do cesty široká černá záda Peřiny z II. C. Dopadla jsem na ně, objala oběma rukama omotýlkovaný krk a špitla omluvně do levého ucha: Promiňte, Peřino, že jsem vám vlezla na záda.

Kdykoliv vyjdu na lodžii bytu ve 13. patře na sídlišti Dubina, vstoupí mi do zorného úhlu pardubická věznice a nelze nevzpomenout. V padesátých letech minulého století v ní několik týdnů nedobrovolně pobýval můj otec Dr. ing. Jindřich Steinitz a deset let nejnadanější a nejušlechtilejší bytost mého života, Dagmar Šimková.

Třetí tisíciletí je ještě máloleté, a přece mi už stačilo vzít dva skvělé kamarády se stejnou slabikou na začátku příjmení a se stejným měsícem v úmrtním listu. Prvního října 2001 zemřel MVDr. Vladimír Matoušek, v úterý 26. října 2004 dětský psycholog prof. PhDr. Zdeněk Matějček.

V září 1946 jsem nastoupila do sexty pardubického gymnázia ve Štefánikově ulici. Již po několika dnech jsem si nemohla nevšimnout štíhlého pihovatého mládence středního vzrůstu s krásnýma hnědýma očima. Vlasy měl rovněž hnědé, o odstín světlejší než oči, jež hypnotizovaly školní vchod a rozzářily se jak půlnoční slunce, když se v něm objevila elegantní krasavice s dolíčky v růžových tvářích. Políbil jí ruku, odebral tašku a provázel k domovu, důsledně zachovávaje místo po její levici. Okouzlená takovou mírou Kinderstube zeptala jsem se spolužačky Věry Červenkové, dcerky z pardubické patricijské rodiny, kdo to je. ?Oktaván Matoušek a Hašková ze septimy,? zněla odpověď.

Zámeckou slečnou jsem byla čtyři roky. Od podzimu 1945 do podzimu 1949, přesně tak dlouho řediteloval můj otec Dr. ing. Jindřich Steinitz hřebčínu v Kladrubech nad Labem.

Na rendez – vous s pardubickým divadlem chodím už víc než půl století a můj láskyplný vztah by se dal rozdělit na dvě etapy. Prehistorickou, tj. bez písemných dokladů, a historickou, vtěsnanou v podobě divadelních programů do dopisové kazety zn. Praha.

Vědce, lovce, rybáře, odboráře, exulanta, fotografa, spisovatele a syna našich sousedů v nemošickém hřebčinci Ladislava Haňku jsem poznala v létě 1951. Sympatickému pomenšímu třicátníkovi říkala moje maminka pane inženýre, otec pane kolego a nevím, jestli jsem ho já vzala s sebou na koupání v Chrudimce nebo on mne, ale faktem zůstává, že jsem se toho horkého dne koupala třikrát na třech různých místech.

Zámků bylo v mém životě několik. Dům, ve kterém jsem se 29. července 1930 narodila, nebyl nijak honosný, ale rusínské obyvatelstvo Tuřích Remet ho označovalo slovem kaštýl, čili zámek. Zámek se říká i rozlehlé jednopatrové budově na nádvoří nemošického hřebčince, tam jsem se vdávala a z porodnice přivezla nejstarší dceru. Skutečný zámecký život nás však čekal v kladrubském hřebčíně.

Opravdu jsou staré, zanedlouho jim bude sto let. Začínají v roce 1906 zápisem o zkoušce do primy českobudějovického gymnázia a končí v září 1919 radostným výkřikem čtyřiadvacetiletého poručíka: A odpoledne zérvus vojno, jdu do civilu! Mezi tím se odvíjí proces formování jednoho mužského, pro můj život nesmírně důležitého, protože se jmenoval Jindřich Steinitz a byl to můj otec.

S trochou nadsázky se dá říci, že naše třída se na stránkách Zpráv KPP zabydlela. Její tři členové František Laštovička, František Lojda a moje maličkost pod dívčím jménem Steinitzová se mihli jako svědkové v článku o uvěznění Mirko Janečka, nyní vydavatele Kanadských listů, na začátku padesátých let. Aby nedošlo k omylu, svědčili jsme v jeho prospěch, ne naopak.