Jiří Paleček

(První kapitola z Vlastivědné čítanky Pardubicka – Našim i cizím) Rodnou půdu Pardubičanů, i domov mnoha nových přišlých obyvatel, možno přehlédnout z památné hory Kunětické, jež jako ponurá, věkověčná stráž pne se nad ní vysoko své témě, korunované malebnými troskami hradními. Když v zářném letním slunci tone květnatý kraj, spatříme z Kunětické hory okraje rodné své kolébky, řasný chvojný lem na severní straně v lesích panství dašického (chvojenských), v němž bělají se kostelní věže Býště a Chvojna, na východě nad úžlabím holickým uvidíme vysoké kopce, Velinský a Hradce, a na jihovýchodě prahorní pásmo Železných hor s vískami na úbočích a míčovským kostelíkem na temeni, jehož rozsochy na severozápadě podávají si ruce při Labi s křídovými pahorky, jež kryje temný háv lesů panství chlumeckého (dnes část připojena k Pardubicku).

(časopis Krajem Pernštýnův, ročník II., Pardubice 1922) „Leccos bylo, co teď není, ale leccos co teď je, za sto let již nebude.“ Toho, co bylo, není a čeho nebude, toho je na venkově mnoho. Jedním z toho mnoha jsou kočovní komedianti. Bavívali každoročně naše městečka ještě před čtyřiceti lety. /?../ Přesto, že Pardubicemi již r. 1845 projížděly vlaky železné dráhy, že tu byl jízdecký pluk a že na podzim o honech na jelena bylo tu shromáždiště šlechty, bývalo zde zřídka divadlo a koncert. Spolkový život, který by poskytl zábavy, teprve klíčil.

In: Národní listy č. 349, 18.12.1912 2. část – dokončení Ale nový svět otevřel se hochům muzikantům a před veřejnost směli předstoupiti bez ostychu a obav teprve roku 1875, kdy dovoleno bylo studentům „na vyšší“ kouřiti a jíti jednou za týden, a to v sobotu do Měšťanské besedy na pivo. První návštěva byla slavná. V besedních místnostech, jejichž okna byla do Kostelní ulice, shromáždilo se hodně členů, vzpomínám jen na starostu Bubeníka, doktora Cibulku, kupce Pospíšila, cukráře Tošku, z profesorů na Heše, Kocha, Malého a Sovu, z nichž dnes (roz. 1912 – pozn. J.K.) jen Cibulka a Sova jsou ještě na dobrém zdraví.