V Karlově ulici a u Zelené brány Aby mně nikdo vytknouti nemohl, že paměť má počíná ochabovat, povím, že jsme dříve než u Lernetů bydleli v Karlově ulici a u Zelené brány. Na epochu v Karlově ulici vzpomínám nerad. Ulička, po obou stranách zahradní zdi – a po těch jsem někdy chodíval. Vozívali tamtudy obilí na fasuňkách a já sbíral klásky, jež uvázly na stromech zahradních. Pro dítky chudých. Sport. Mamince se nezamlouval.
Na Veselce v Pardubicích dávala představení společnost Arabů – akrobatů. Tlupa siláků tváří snědých, s turbany a bílými plášti dělala pravé divy. Skupinu čtrnácti Arabů a Arábků jediný z nich držel na ramenou. A ty skoky! Úspěch kolosální.
Zvěčnělý otec nynějšího modernějšího již hoteliéra, muž jinak prozíravý, podnikavý a oblíbený, vycítil záhy, že městu, v němž peněžní obrat tehdy byl vskutku nezvykle značný, schází místnost, kde by se zase něco utratiti mohlo, a postavil Odeon! Sál pro plesy i divadlo. Tančili tam kavalíři, měšťané, řemeslníci. U nás se arciť jevil největší ruch, kdy se připravoval „eisenpoňácký bál“.
Pamatujete-li kdo ještě, jak to vypadalo v minulém století, tak asi v letech padesátých, za Veselkou? Za pardubickým hotelem, známým pod jménem Na Veselce? Nalevo cesta vedla ku státnímu nádraží, po straně pravé k dílnám nádraží libereckého. Po levé straně, neklame-li mne paměť, býval hostinec, restaurace velmi oblíbená u starších pánů. Na Plechové tam říkali. Po straně pravé hostinec, restaurace U Marka. Tam starší páni chodívali za letní doby, aby pookřáli na čerstvém vzduchu. Kolkolem nic. Nebývalo tam pomníku bratranců Veverků, izraelitského chrámu, kasáren – nic! Pole! V době podzimní jen strniště.
JOSEF ŠMAHA, Dělali jsme divadlo, KRUH 1982: >Aby mně nikdo vytknouti nemohl, že paměť má počíná ochabovat, povím, že jsme dříve než u Lernetů bydleli v Karlově ulici a u Zelené brány. Na epochu v Karlově ulici vzpomínám nerad. Ulička, po obou stranách zahradní zdi a po těch jsem někdy chodíval. Vozívali tamtudy obilí na fasuňkách a já sbíral klásky, jež uvázly na stromech zahradních. Pro dítky chudých. Sport. Mamince se nezamlouval. Šaty prý tím trpěly. A já bych byl raději oběd obětoval, jen abych nemusel ze zdí. Já vůbec nerad chodil po rovině. Jednoho dne mne máti přistihla, zvolala na mne prudce, já prudce seskočil a zlámal levou nohu. Radili, aby mne poslali do Hořiček. Otec usoudil jinak. Nohu do desek a lískovou mast.
Pardubická mladá léta – v Karlově ulici a u Zelené brány Číst dále
