Karel Gottwald

27. října 1941 se sešlo v pracovně přednosty II. odboru MNO v Londýně plk. F. Moravce sedm čs. vojáků. Mimo plk. Moravce tam byli ještě zpravodajci mjr. Josef Strankmüller, škpt. Šustr, pilot P/O RAF Anderle a parašutisté npor. Alfréd Bartoš, rtm. Josef Valčík a svob. Jiří Potůček. Pro tři posledně jmenované měla být tato schůzka poslední instruktáží před zahájením operace SILVER A, pro níž byli speciálně cvičeni. Na závěr této instruktáže byli pak aktéři představeni ministru národní obrany exilové vlády gen. Ingrovi.

Už od dob národního osvobození patřili učitelé mezi nejobětavější vlastence. Proto nepřekvapuje, že za obou válek řada z nich byla zapojena do odboje. V I. světové válce značnou část důstojnického sboru legií tvořili právě učitelé. Mnozí z nich pak po válce zůstali v armádě, stali se základem velitelského sboru nově se tvořící armády a mnozí získali i generálské epolety. V II. světové válce byla opět řada převážně mladých učitelů v zahraniční armádě, ale daleko více jich tentokrát bylo zapojeno do odboje doma v protektoráte.

O tom, že Sezemice byly v minulém století městečkem pokrokovým a vlasteneckým, lze snést řadu dokladů, většinou ovšem roztroušených a zasutých v archivních fondech či v materiálech jiných. Zcela náhodou se mi dostal do rukou opis článku otištěného 22. prosince 1848 v časopise POLABSKÝ SLOVAN jehož autorem je bezesporu J. V. Pelikán 2).

Padesát let už uplynulo od ukončení nejkrvavější války v dějinách lidstva a přece se k této události pamětníci i historici neustále vracejí a asi ještě dlouho vracet budou, protože vinou poválečného vývoje byly u nás mnohé události / i osobnosti / zamlčovány či zkreslovány podle potřeb tzv. třídního pojetí dějin. Zajímavé je, že většina dosud publikovaných prací o osobnostech druhé světové války se týká těch, kteří svým hrdinstvím a statečností přispěli k osvobození naší republiky, a zapomíná se na ty, kteří naopak v těchto těžkých chvílích zklamali a dali se dobrovolně /jen ve výjimečných případech z donuceni/ do služeb nepřítele.

Největším pokladem školy v pravém slova smyslu není ani výstavná budova, ba ani pracovny vybavené nejmodernější didaktickou technikou (to jsou jen podmínky nutné, ne však postačující), ale učitelské osobnosti. Tato skutečnost platila, platí a bude platit i v budoucnosti. Na sezemické škole působila řada učitelů, kteří takovýmito osobnostmi byli. Na mnohé z nich se ještě dodnes ve městě i okolí s úctou a láskou vzpomíná. V jejich čele rozhodně stojí emeritní ředitel sezemické obecné školy František SCHILLER. Narodil se 27.března 1844 v Dašicích.

Protagonisty tohoto Článku jsou dva sezemičtí rodáci, shodou okolností oba učitelé, jejichž mimoškolní činnost přesáhla svým způsobem hranice regionu a kteří zemřeli právě před šedesáti lety.Starší z nich Josef Ledr

Jen dvě ulice v Sezemicích nesou jména těch osob, které k tomuto městu měly přímý vztah. Je to ulice Bezdíčkova a Nešporova. Kdo byl Karel Bezdíček, ví téměř každý Sezemák

19.září 1941 vyšli sezemičtí Židé poprvé do ulic města, ve kterém většina z nich žila dlouhá léta, potupně označeni žlutou šesticípou hvězdou s Černým nápisem „Jude“ /Žid/. Těžko chápali Sezemáci