Marie Chudá

Rodina pana kapelníka Vojtěcha Lautnera (1871 – 1936) bydlela na počátku dvacátého století v rohovém domě mezi Hronovickou a Sladkovského ulicí. V prvním patře byly dvě místnosti určeny pro žáky, které pan kapelník vyučoval. Jedna byla čekárnou, druhá s klavírem učebnou. V chodbě byl ve zdi výklenek a v něm nějaká soška s květinami. Když jsem šla hrát, tak jsem se tam pokřižovala, protože pan kapelník byl velmi přísný učitel. Jít na hodinu bez přípravy vyžadovalo velkou odvahu od žáka.

Jedny z mých nejstarších vzpomínek jsou vzpomínky na neděle, kdy jsme šli o otcem do lesa na houby. Sezemickou ulicí jsme šli alejí zralých švestek k pracovně na Sezemickou silnici. U konce pracovny stával stařeček s flašinetem a hrál stále se opakující písničky. Sezemická silnice byla tehdy hustě obklopena z obou stran vysokými stromy. Slunce svítilo na smaragdové louky a v potoce žlutě kvetly blatouchy. Na poli voněla zem, kterou obracel pluh oráče. Nebe nebylo pokresleno čarami, bylo modré a nekonečné.

Dětství uteče tak rychle, den spěchá za dnem a dojmy malých dětí jsou různé. Někdy se zachytí nějaký zážitek, v podstatě bezcenný, ale utkví v mysli a vybaví se při vzpomínkách…

Klub přátel Pardubicka mi daroval krásné stáří. Bylo mi 64 let, když jsem se stala členkou klubu. Poznala jsem řadu inteligentních lidí, obohatila jsem svůj život přátelstvím s nimi. Dle vzoru ostatních členů snažila jsem se být klubu užitečnou. Moje začáteční činnost spočívala v tom, že jsem v kruhu svého bydliště roznášela členům Zprávy, aby chudý klub ušetřil za porto.

Je mi drahá vzpomínka na pana doktora Karla R. Krpatu, mého milého souseda. Když za horkých letních dnů zaléval svou zahrádku, obvykle jsem se objevila za plotem a zapřádala hovory. Nazýval mě drahou paní sousedkou a já byla na ten titul moc pyšná. Vždy mi řekl něco z historie, to byla celý život moje největší láska… Bylo to asi v roce 1938, kdy jsem pana doktora navštívila v jeho advokátní kanceláři. Znala jsem ho tehdy jen z úředních styků, ale velmi jsem si ho vážila.

Často, když jsem před léty čekávala v Sakařově ulici na stanici trolejbusu, vybavovaly se mně vzpomínky na bývalou Bubeníkovu ulici, jejíž existenci smazal čas. Měla stejný směr, ale její východní část mizela v polích a lukách. Tehdy jí projížděly jen povozy tažené koňmi a kočáry, v zimě za veselého zvonění rolniček sáně. Zde často projížděl kočár, na jehož kozlíku seděl pan Říha, zaměstnanec stavitele Kašpara z Winterovy ulice.

Každý, kdo prožil nacistickou okupaci, prožil peklo nejistoty, strachu a těžkých předtuch. Na okupaci nelze zapomenout. Vzpomínám-li dnes na to, co bylo před půl stoletím, vybavují se mi jen určité události, které snad ani nebyly důležité, ale za nimi vždy byl strach a nejistota. Vidím se na kole v tmavých polích, vezu dvě tašky plné vajec a vyhýbám se silnicím, aby mě nechytla kontrola. A další vzpomínka, já i můj muž v autobusu vezeme velký kufr, stoupli jsme si tak, aby nebyl příliš na očích. Je v něm půlka vepře a jedeme z Býště, kde jsme tu půlku za nekřesťanské peníze koupili. Ti, kteří nám různé potraviny prodávali, byli roztroušeni ve vesnicích kolem Pardubic. Nakupovalo se pozdě večer a v noci jsme přiváželi potraviny domů, celí šťastni, že nás nikdo nechytil.

Za mých dětských let tvořila Zemská donucovací pracovna konec města Pardubic na východě. Obklopena bílou zdí vzbuzovala v nás dětech tichou hrůzu. Stalo se několikrát, že ticho noci porušila střelba a ráno si tamní obyvatelé vyprávěli, že v noci utekl káranec.

V té době bylo mnoho tuláků a žebráků. Trestní zákoník obsahoval též paragrafy proti tuláctví a žebrotě. Lidé tohoto druhu byli drženi v donucovací pracovně a tři roky vychováváni k poctivé práci. Často procházela po polních cestách okolím pracovny tlupa pěti nebo šesti káranců, které provázel dozorce se zbraní v ruce.

V životě lidském se vyskytnou případy, kdy smrt zasáhne ve chvilce rodinu spokojeně žijící a příčinou je nepatrná věc, zcela malý tvoreček – vosa. Za krásných podzimních dnů se objevuje v zahradách ve velkém množství, je záludná, dokáže se ukrýt i mezi jídlem a stačí nedostatek pozornosti a dostane se do úst. Bodne-li svoji oběť v krku, pak to znamená smrt zadušením.

Nikdy nezapomenu na den 22. července 1944, kdy došlo k prvnímu náletu na Pardubice. Předmětem útoku byla východní část města, Vilová čtvrť. Většina obyvatel při tomto náletu zůstala ve svých domcích, protože nikoho nenapadlo, že čtvrť, která sestává výhradně z domků, vilek a zahrádek, může být předmětem leteckého útoku.