Mgr. Martin Štěpánek

„Zvláštností byly vojenské rekvizice, kde pomocí vojáku hledány zatajené zásoby. Podobná vojenská rekvizice pri prejezdu po lodce pres rozvodnené Labe z Melic do Valu celá utonula. Však i tu dovedli […]

Na stránkách Zpráv Klubu přátel Pardubicka pravidelně sleduji příspěvky na téma Zámeček, resp. úpravy prostoru popraviště u něj. Vyjevuje se mi tak drama, kdy na straně odpůrců projektu narůstají emoce, tón mi někdy připadá až hysterický, zároveň ale chápu důvody pro tuto emoční vypjatost – přese vše mašinérie nezvratitelných změn popraviště u Zámečku pokračuje dál. Navštěvoval jsem tato místa vcelku pravidelně, většinou mimo oficiální akce.

Ve vánočním čase roku 2020 mě zasáhla zpráva, že zemřel pan Jindra Hojer. Jako kdyby nezemřel jen pan Jindra Hojer, ale jako kdyby se potopil celý kontinent, který bych si mohl nazvat Foglarie, kontinent, v jehož srdci k nebi šplhá pohoří Rychlých šípů. Nezbývá než číst knihy a vzpomínat…

Pruská okupace ?Měli jsme nařízíno od naší vlády, by se v naší obci sebralo 500 láblíků (bochníčků) chleba pro naše vojsko. Tak se stalo, že jsme ho musili zaopatřit a odeslat do Pardubic. Ale když tam (sopřečtí sousedé s chlebem) přijeli, naše vojsko bylo pryč, tak musili sousedé s chlebem domů a dali ho představenýmu. Druhý den Prušáci přimašírovali od Vyšeňovic a k představenýmu se jich nahrnulo jako mlhy. Začali se do špejcharu dobejvat, tak se muselo otevřít, neb by byli roztloukli dveře.

Příchod pruské armády do okolí Přelouče a Pardubic „Připravili jsme se, že budeme utíkat. Ale kam“ Byl to zmatek. Někteří zbytečně utíkali a strachem svým polekali druhé. Nejhůře bylo, když 3. července u Hradce Králové rakouská armáda úplně byla poražena. Střelbu bylo u nás v Horeckém dvoře dobře slyšet a odpolední ústup vojska od Pardubic se podobal hučení vzdáleného vodopádu. Každý očekával se strachem věci budoucí. Třetího dne po bitvě odjela hraběcí rodina z Choltic do Rakous. Lavina uprchlíků od Hradce Králové strhla i nás hochy, zvláště když starší říkali: „Hoši, utíkejte, ať vás Prajz nevezeme!“, vzpomínal Josef Tichý, kterému v roce 1866 bylo čtrnáct let. Pruský vpád prožil na Horeckém dvoře, kde byl jeho otec šafářem.

„Nastal zmatek všeobecný. Vozy s rozličným nákladem, s rodinami, množství prchajících cizinců, lidé ženoucí krávy, kozy a jiný dobytek, muži, ženy, děti, všecko v jedné směsici hledá spásy v útěku. Ulice a polní cesty nestačí návalu prchajícího lidu.“ 1/ Takto popsala davy uprchlíků Pamětní kniha královského komorního města Přelouče. Podobná líčení najdeme i v některých vzpomínkových textech Krajem Pernštýnův.
Uprchlíci ze severnějších oblastí začali zaplavovat Pardubicko především po prvních vítězstvích pruských zbraní na konci června roku 1866. V mnohých obcích se zdvihla vlna solidarity. Zároveň ale tito uprchlíci (a s nimi první transporty raněných) zvyšovali napětí mezi obyvateli. Přicházeli vysílení, se strachem v očích a znepokojivými zvěstmi o krutostech pruské armády.

Úvodem V letošním roce si připomínáme 150. výročí prusko-rakouské války, která rozhodla ve prospěch Pruska soupeření Habsburků s Hohenzollerny o nadvládu v oblasti německých států a umožnila následně (po porážce Francie) sjednocení Německa. V rámci ní se také Itálii, i když rakouskou armádou mnohokrát poražené, ale zároveň stojící na vítězné straně, podařilo získat Benátsko, dosavadní součást habsburské monarchie.