Miloslava Bičíková

Mgr. Věra Suchánková, provdaná Hamplová, narozená v Pardubicích 29. října
1932 byla československou krasobruslařkou a poté trenérkou.

Jednoho dne přišel do Azylového domu (dále jen AD), prý ze zrušené ubytovny, jeden muž (říkejme mu Adam). Ačkoliv se projevil jako šikovný a pracovitý člověk, neměl zřejmě vůbec chuť nastoupit kdekoliv do práce. Z neznámých důvodů mu Úřad práce v jeho rodišti dlouhodobě poskytoval podporu v nezaměstnanosti. Na svou žádost byl v AD ubytován ve dvoulůžkovém pokoji, jehož zařízení začal okamžitě vylepšovat a se svým spolubydlícím (Davidem) se brzy skamarádil.

„Prakticky celé dětství a mládí jsem hospodařil se svou mladší sestrou. Pamatuji se na ty doby, kdy jsem si jako učeň občas něco vydělal, ale většinou jsem z toho neměl nic já ani moje sestra. Otec o nás nejevil moc zájem a matka mne pod záminkou doplnění domácnosti nebo vylepšení našeho šatníku psychicky vydírala a následně peníze propila. Zemřela poměrně mladá právě na následky svého alkoholismu.

Tak zněl název přednášky, pořádané Zdeňkem Bičíkem, archivářem, dne 20. března roku 1975 v sálku tehdejší kavárny Corso, která se nacházela v místech dnešní České spořitelny na Třídě Míru. Jen díky tomu, že se tenkrát této přednášky zúčastnil pan Bohumil Kalousek, mohu dnes alespoň částečně přepsat její znění. Pan Kalousek přednášku nahrál na magnetofon a později podle záznamu pořídil písemný dokument: „…Nemecko vyrábělo v roce 1944 v lednu 160 tis. tun pohonných hmot, v červnu 50 tis. tun, v srpnu 20 tis. tun, a koncem války 5 tis tun.

Situace v Azylovém domě se v souvislosti s přibývajícími zkušenostmi postupně vylepšovala. V domě bylo osm pokojů, 4 čtyřlůžkové a 2 dvoulůžkové. To byla kapacita pro 28 ubytovaných. Původní zařízení pokojů sestávalo z vyřazených nemocničních lůžek a věšáku na zdi, takže si všichni „viděli do talíře“, a to nebylo dobré. Prostoru bylo málo, a tak bylo nutno tuto situaci nějak řešit. Naskytla se pomoc od Magistrátu, který na tuto problematiku přispěl. Bylo možno do pokojů instalovat dle projektu nové postele-palandy s vyššími bočnicemi, takže vzniklo jakési soukromí ubytovaných. Zároveň byly vestavěny skříně s nástavci – podle počtu postelí dvě nebo čtyři, takže každý měl tu svou, do které si mohl dát všechny svoje věci. Někdy bylo těch věcí až moc.

Dnes hovoříme s paní Ivou Tajovskou, spisovatelkou, autorkou psychologických a historických románů. 1/ Jako obvykle se zeptám, jaký je Váš vztah k Pardubicím? Stále intenzivnější. Dlouho jsem Pardubice vnímala víceméně jako průmyslové město se svými výhodami i nevýhodami, ve kterém jsem prožívala každodenní život, a nevěnovala pozornost tomu, abych ho lépe poznala. Až poslední roky, kdy jsem začala mít méně povinností a více času rozhlížet se kolem sebe, jsem si uvědomila, jaké je moje rodné město krásné a nevšední.

Než dám „k dobru“ příběh některého z obyvatel azylového domu, musím zdůraznit, že tyto domy byly zakládány až po revoluci, v devadesátých letech jako neziskové organizace, podporované Magistrátem města a různým sponzory (a pravděpodobně tak fungují dodnes). Velmi malé byly zisky za ubytování. V té době neměl skoro nikdo zkušenost s jejich provozováním, a tak se tato lidumilná aktivita nevyhnula počátečním chybám. Také zařízení těchto domů bylo velmi nedostatečné a opravdu chudé, zaměstnanci nezkušení.

Dnes hovoríme s význacnou osobností pardubického kulturního dení p. Mgr. Jirím Kuchválkem, profesorem na Pardubické konzervatori a dirigentem Pardubického komorního orchestru.

1/ Pane profesore, ví se, že nejste pardubický rodák, odkud pocházíte?
Já pocházím z Veselí na Lužnicí, což je mesto na soutoku Lužnice a Nežárky v Jihoceském
kraji v okrese Tábor.