V oblasti dnešního pardubického Bílého předměstí se cihelny nacházely patrně už v 15. století; počátkem 16. století byl osídlený prostor východně od města za řekou Chrudimkou označován v urbáři jako Předměstí u staré cihelny.
V minulé kapitole z historie pardubického cihlářství jsme se dotkli období rozvoje malých cihelen po roce 1819. Od toho roku bylo v monarchii možné zakládat soukromé cihelny na základě dvorského výnosu, který poddaným povoloval „pálit cihly na volný prodej“. Díky tomu se už kolem poloviny 19. století nacházelo na okrajích nebo v blízkém okolí Pardubic nejméně devět cihelen. Současně tehdy Pardubice zažívaly významné události.
Naše minulé cihlářské zastavení patřilo pardubické městské cihelně založené v roce 1794. Jedním z důvodů, proč v druhé polovině 18. a počátkem 19. století docházelo v českých zemích k zakládání obecních cihelen, byla snaha představitelů obcí dodržovat protipožární předpisy. Ty nařizovaly kupříkladu stavbu komínů z nespalných hmot, tedy buď z kamene nebo z cihel. Možná, že právě i tato okolnost přiměla pardubické radní k tomu, aby rozhodli o zřízení cihelny.
Rozvoj soukromých cihelen v Pardubicích v první polovině 19. století Číst dále
V Pardubicích, jak se dočítáme v díle Josefa Sakaře,1) nevlastnila městská obec cihelnu až do závěru 18. století. Do té doby nakupovali zdejší měšťané cihly především v panské cihelně.
