Zkoušky na gymnázium jsem dělal na jaře 1943 v nádherné budově se sochou
v průčelí na Smetanově náměstí. Neměl jsem nejmenší tušení, že gymnázium sem
bylo násilně integrováno do sesterského ústavu, když předtím jeho budovu ve Štefánikově
(tehdy Gymnasiální) ulici zabrali Němci.
Idea skautingu, Foglarovy knihy i reálně prožitý skautský život zanechaly v mém chápání pojmu „čestně žít“ celoživotní nesmazatelnou stopu. Významné bylo samozřejmě i rodinné prostředí, které se s idejí skautingu snoubilo. V jeho sekulárním prostředí jsem význam skautských myšlenek stavěl nad desatero. Výuka náboženství byla tehdy povinná, měl jsem však smůlu (či štěstí?) na neobratné katechety, kteří zvídavé pubertální mládí od víry spíš odrazovali.
Jak čestně žít aneb za války s Foglarem, se skautem po ní Číst dále
Václav Rabas mne na sklonku léta 2014 požádal, abych jeho vzpomínkám dal písemnou podobu. Rád jsem mu vyhověl, Václav byl mým kamarádem od našeho jinošského věku, byl jsem u jeho triumfů ve varhanních soutěžích během studií, léta jsme se setkávali u mnoha hudebních akcí, vím i jak těžkým životním zkouškám byl podroben.
PARDUBICE – HUDEBNÍ CENTRUM VÝCHODOČESKÉHO REGIONU – DÍKY VÁCLAVU RABASOVI Číst dále
Ve své hudební kariéře jsem měl příležitost spolupracovat se širokým spektrem výtečných hudebníků – skladatelů, interpretů i dirigentů, jejich výčet by byl hodně dlouhý. Jedním z nich byl Bohuslav Ondráček – skladatel, aranžér, pianista, organizátor (manažer se tehdy nesmělo říkat), dramaturg, producent a co já vím, co ještě zkrátka Pan Muzikant, jak zní v muzikantské hantýrce nejvyšší ocenění.
Chtěl bych tímto textem vzdát hold svému prvnímu učiteli hudby, který pečoval o rozvoj mého talentu od mých pěti let a poskytoval mi příležitost hudebně růst mezi dospělými ve svých tělesech. Jméno Jana Syrového, sbormistra, učitele hudby, houslisty, kytaristy a hráče na kontrabas bude asi povědomé jen některým pardubickým pamětníkům nacistické okupace a též doby krátce před ní a několik let po ní, kdy zde Jan Syrový rozvíjel své mnohostranné hudební aktivity.
Myslím, že k povídce pana Pavla Čecháka „Doživotní diskvalifikace“ mám co dodat. V Kmoníčkově kapele Melody Club, později Orchestr OK a nakonec ZK Tesla, o které se v povídce mluví, jsem totiž od roku 1949 hrál, později jsem i její vedení převzal.
Velmi mne jako rodáka z Pardubiček zaujal článek pana Františka Hlubockého Podzimní výšlap 2012 v čísle 3–4/2013. Vzal jsem foťák a protože jsem v oné lokalitě byl naposledy v roce 1949, žasnul jsem hned za hřbitovní zdí. Divoká příroda bez zásahu člověka jen se zbytky ohňů bezdomovců a „vybydleným“ strážním domkem. A fascinující pohled z výšky mostního pilíře do míst, kde kdysi byla velká vodní plocha a nyní se tu Chrudimka jen stěží prodírá džunglí vegetace.
