Dne 11. 12. 1998 jsme se v arciděkanském chrámu sv. Bartoloměje rozloučili s našim dlouholetým členem klubu Václavem Zamazalem. Narodil se 21. 8. 1912 v Pardubicích. Mládí prožil na Židově a okolí pracovny. Vyučil se zlatníkem. Po r. 1930 odešel do Prahy. Zde se společníkem p. Mazánkem založil Na Poříčí zlatnický závod. Ten měl již 70 zaměstnanců, když byl po r. 1948 znárodněn.
Vážení a milí Pardubáci,
myslím, že by bylo zbytečné opakovat požadavky, které požadujeme a které všichni známe.
Blížil se soud. Chodili jsme se učit podle soudního protokolu, co máme mluvit. Také jsme museli podepsat, že bylo s námi slušně zacházeno.
Až potom teprve další tři měsíce byla soudní vazba a to už každý mohl sedět na polštářku, V soudní vazbě byl už celkem klid. Vyšetřování bylo pomalu skončeno. Až před koncem (před soudem) jsme chodili učit se, co a jak máme mluvit Ještě při cestě k soudu do hotelu Grand mně referent Standa říká: „Běda, kdybys mluvil něco jiného.* Sliboval, že hned po soudě budu moci mluvit s manželkou. Ale ono vše tak rychle a jednoduše neslo.
Nemíním vzpomínat na život za dětských let. Bylo v něm dost těžkých chvil. Rodiče koupili domek na Okrouhlíku a tím se uvázali na mnoho let k splácení velkého dluhu. Když jsem dospěl, přičiňoval jsem se též ze všech sil, aby byl domek náš a abychom mohli lépe žít. Dluh byl uhrazen teprve po skončení druhé světové války. Za okupace mně hrozila práce v Reichu, ale ujal se mě vedoucí podniku, kde jsem dělal účtárenskou práci.
V domově důchodců v Pardubicích U kostelíčka žije již delší dobu paní Marie Chmelíková z Husovy ulice. Třebaže začíná 86.rok svého života, přes těžkou oční chorobu má velmi dobrou paměť.
Vzpomínali jsme na naše mladá léta, která jsme společně prožili v Orlu. Ten tehdy začínal v budově tehdejšího děkanství. I když jsme tam chodili do 30.let, vzpomínky na různé události zůstaly.
