Nejstarší lékárna – říkalo se podle německého Apothéke apatyka – zařídil Vojtěch z Pernštejna v domě čp. 40 na dnešním Pernštýnově náměstí (vedle Jonáše); nevíme, kdy se tak stalo, ale když bylo roku 1526 prováděno „účtení o ten panský dům“, lékárna tu již patrně byla. Prvním známým lékárníkem tu je Šimek či Šimon Franc, muž veřejně činný, který byl roku 1536 „ředitelem městského počtu“ a roku 1550/1551 primátorem.
Historie námestí Osvobození /II/, jež vystrídalo názvy Smetanovo a Benešovo, zacíná roku 1507, kdy Vilém z Pernštejna protal toto prostranství hradebním príkopem od jihu k severu. V užší, západní cásti se k hradebnímu príkopu primykaly ulice Úzká a Vodní, a nás tu zajímá vlastne jen budova Hotelu Kotel cp. 119. V místech, kde je roh kavárny hotelu Grand, stála od 16. století celnice, která byla zbourána roku 1639; nový domek tu mesto postavilo až pocátkem 18. století.
Z pardubické kroniky Když Vojtěch z Pernštejna přenesl roku 1532 klášter minoritů ke kostelu v dnešní Klášterní ulici, se smlouvou z 10. srpna zavázal, že postaví při kostele novou klášterní budovu, ale slib nedodržel; mniši bydleli v domě vedle kostela – dnešní škola Svítání; budova byla arciť asi polovičního rozsahu. Za vlády Jana z Pernštejna, který přál novoutrakvistům, se vztah k minoritům zhoršil natolik, že mniši roku 1451 z Pardubic odešli.
Z pardubické kroniky Pokračujeme ve stručném líčení náboženských poměrů. Naděje, vzbuzené svržením místodržících roku 1618, pohasly na Bílé hoře roku 1620, a lidé, zdeptaní válkou a obavami o životy a existence, celkem snadno podléhají nátlaku církevních a zámeckých hodnostářů, jen na venkově byl odpor tužší a roku 1628 došlo k ozbrojené srážce se sedláky ze Srchu, Opatovic, Libišan a jiných vesnic.
pardubické kroniky Hovořil jsem o tom, že město muselo roku 1662 vrchnosti postoupit dodávku piva do 18 venkovských krčem za to, že vrchnost převzala údržbu labského mostu; nebyla to maličkost, neboť město přicházelo o roční výstav 360 sudů piva a o čistých 1440 zlatých rýnských ročně. Clo, jež se na mostě vybíralo – vůz s nákladem 1 groš bílý, selský vůz 2 peníze bílé, jezdec na koni 1 peníz, pěší půl peníze bílého – postoupil pan Vilém roku 1509 městu; lidé od Kunětické hory a z Pardubic mýto neplatili, ale museli dávat k dispozici fůry při opravách mostu.
Z pardubické kroniky V místech, kde dnes stojí mlýn a pekárna, se mezi Chrudimkou, Labem a Ležánkami rozprostírala louka, které se podle písaře Jana Slavíka Kutnohorského říkalo Kutnohorka; roku 1792 patřila manželům Sieberovým, kteří část louky proměnili v park s lázeňskou budovou, podle Vídně ji nazvali Prater. Jejich dědicem byla dcera Josefa, provdaná za rytmistra v. v. Ferdinanda Ugrinoviche, a té povolilo gubernium roku 1823 čepovat v letních měsících pivo; lázně přestavěla a obohatila o „letní sály“ a hospodářská stavení. Tuto tzv. Červenou lázeň koupil roku 1836 purkmistr František Benešovský, ale v době, kdy jeho dcera Bibiana Herieová Prater roku 1852 prodávala, sláva lázní již počala upadat. Roku 1890 si tady Joachim Mischkönig zařídil – patrně obuvnickou – dílnu, ale roku 1894 nemovitost vykoupilo město a při regulaci Chrudimky v letech 1907/1910 Prater zmizel.
pardubické kroniky Kunetická hora je cedicová vyvrelina z doby tretihorní, kdy nefelinický tefrit v techto místech prolomil a zvedl opukové vrstvy; vrchol hory s nadmorskou výškou 295 metru cní 80
In: Vlastivědný sborník Pardubický kraj č. III / 1958, s. 57 ? 58 Všeobecně nejznámější Alšovou prací pro Pardubice je návrh na výzdobu Zelené brány, kolorovaný akvarel speciálně pro Pardubice objednaný, Ješek z Pardubic před Milánem.
