Zdeněk Kout

V roce 2010 jsem na výzvu Sunfilmsu a ČT zaslal svůj životní příběh pro natáčení dokumentárního cyklu Děti 50. let.
Zde jsem krom všech útrap kterými jsme si prošli v důsledku politické angažovanosti našeho otce i osobní msty J.Jägermanna za nevyrovnaný účet vůči jeho osobě, uvedl v závěru natáčení i jeho jméno.Toto ovšem uvedeno nebylo, byť ve scénáři chtěla původně režisérka osobně se svým štábem J.Jägermanna navštívit. Na můj dotaz, zda bylo při finálním sestřihu toto jméno použito, mě odvětila, že nikoliv, protože by to bylo chápáno jako moje osobní msta.

Únor roku 1948 byl pro někoho vítězný, ale pro statisíce rodin a jejich příslušníky přinesl exekuce, věznění, represe, ponižování a totální degradaci lidské bytosti a její důstojnosti.
Také naší rodině dala vítězná mašinérie zakusit tvrdost svých koles. Můj otec, čelný funkcionář Národně socialistické strany a bývalý poslanec Prozatímního národního shromáždění, si útěkem do zahraničí zachránil holý život. Útok mocných a jejich pochopů se tedy zaměřil na rodinné torzo.

Poklidné květnové odpoledne roku 1945 přerušilo táhlé zvonění domovního zvonku, v bytě na pokraji města, kde jsme tehdy žili.

Otec byl pracovně mimo dům, matka odpočívala, já-malý chlapec byl zaujat hrou. Sestra na matčinu výzvu odešla otevřít, aby se vzápětí vrátila s více jak desítkou rudoarmějců ověšených zbraněmi a pytli s proviantem. Tu jeden  z nich matku téměř velitelským pokynem „Ženuška varit“ postrčil k velkému kachlovému sporáku.

Nechce se snad ani věřit tomu, že uplynulo více než půl století od mých osobních prožitků svátku svatého Mikuláše, který jsme my děti vnímaly jako jakousi předehru svátků vánočních. Ježíška, který byl v našich představách vzdálen kdesi na nebesích, kam jsme směřovaly svá dětská psaníčka, přání tužby a touhy. Leckdy naplněné, někdy nikoliv. Stejně i já, nejprve dítě, jehož cítění příliš válka nezasáhla, více však období na sklonku čtyřicátých let a v čase pozdějším.