V srpnu letošního roku tomu bylo 157 let od narození barona Artura Krause (1854- 1930).
Pardubický občan, gentleman svým upraveným zevnějškem, ustrojením a vystupováním, ale také na tu dobu výstředními zálibami, proto přezdívaný „Bláznivý baron“ – dnešní terminologií snad tak trochu pardubický Jára Cimrman. Byl vyznavačem všeho nového, zvláště v oblasti technického pokroku. V Pardubicích vlastnil první velocipéd i motocykl. Z Norska si objednal lyže a trénoval na „svazích“ valů pardubického zámku a snad i na Kunětické hoře, začal hrát tenis podle příruček a pravidel, které si objednal z Anglie, byl vášnivým fotografem.
Pokusil se postavit kluzák – „ornitoptéru“ – poháněný lidskou silou a napodobující let ptáků, samozřejmě bezúspěšně. Později pomáhal v leteckých začátcích i ing. Janu Kašparovi.
Celoživotní vášní barona Krause byla astronomie. Svá první pozorování prováděl z hlásky pardubického zámku a od roku 1912 z observatoře, kterou si zřídil ve svém domě na dnešní tř. Míru, kde kdysi jeho otec založil poštu a kde je dnes umístěna pamětní deska.
Redakce dostala příspěvek od paní Zdenky Štěpánkové-Hylmarové (nar. 1915), v kterém vzpomíná na pana barona Krause a na jeho dům v Pardubicích i jeho další obyvatele. Rádi zveřejňujeme. „Baron Artur Kraus vlastnil dvoupatrový dům na dnešní třídě Míru, hned vedle Pasáže s názvem „Na Staré poště“. Bydlel ve 2. poschodí a o jeho domácnost se starala malá stará paní, které jsme se my děti velmi bály. Dalším členem jeho domácnosti byla slečna Gabrielová, též starší, vysoká a svobodná. Ta byla jeho asistentkou při pozorování vesmíru z observatoře, kterou si zde zřídil. Ta mu vše připravovala, vysunula z krytu přístroj a společně pozorovali. V 1. poschodí domu měl kancelář JUDr. Thein s jeho synem Pavlem, dále redaktor J. Jírek. Pozemek, který k domu patřil, sahal až k domu, kde byl ještě nedávno Školský úřad a končil velkou a neudržovanou zahradou, do které jsme my děti podnikaly výzkumné a tajné výpravy, ale aby nás neviděla stará hospodyně.
V přízemí domu do ulice byl obchod krejčího pana Horyny, obchod s bonbóny pana Meduny, dále obchod s výrobou prádla a také hodinářství a zlatnictví, včetně bytu rodiny mého tatínka Jindřicha Hylmara. Ve dvoře potom dílny hodinářská a krejčovská, výroba kartáčů pana Skalického a jeden čas i jedna třída pomocné školy. Po jejím zrušení potom opravna klobouků pana Diviše (jeho syn Slávek Diviš – přezdívaný „Satan“ – byl známým a úspěšným basketbalistou Rudé hvězdy Pardubice – pozn. redakce). V zadním traktu v přízemí byla vazárna knih pana Pospíšila, v poschodí bydlela rodina strážníka pana Dusbaby. Naproti byl byt a dílna obuvníka pana Vojtěcha a v přízemí tzv. „útulna“, ubytovna pro svobodné muže.
Vzpomínám, že jsem jako malá školačka měla vlasy stočené do dvou „culíků“ a když mne pan baron potkal, říkal mi: „Ty slovanské copy si nenechala ustřihnout!“ – on zásadně „onikal“. Takže toto je jen několik mých vzpomínek – vzpomínek malé obyvatelky domu „Na Staré poště“ Zdenky Štěpánkové roz. Hylmarové.“
