Všechna současná media přinášejí z Lázní Bohdaneč záběry nebo popisy pouze
několika pozoruhodností. Z radniční obřadní síně třeba kovových dveří, neboť coby
terč sloužily v listopadu 1744 pruskému králi Bedřichu Velikému při procvičování
střelby. Z přelomu 19./20. století je zase zajímá někdejší kostelníkova světnička ve
věži kostela sv. Máří Magdalény, včetně na ní již nefunkčního komína. Zájem mají
také o lázeňský Gočárův pavilon, od roku 1913 dokládající, co to byl český kubismus.
Bohdaneč má však více zajímavostí, které by si zasloužily pozornost novinářů či
pracovníků rozhlasových a televizních stanic. Jednou z nich je obraz svatého Václava,
výrazně na sebe svojí velikostí i zdobným zarámováním upozorňující v Langrově radniční
síni. Nastoluje totiž řadu otázek. Především, co má vůbec na něm zpodobněný
svatý Václav společného s Bohdančem, když ho v pozadí ztvárněná Kunětická hora
zcela jasně spojuje s Pardubicemi. Ke všemu se jejich na dřevě namalovaný městský
znak nachází uprostřed horní hrany rámu.
Stejně tak se můžeme ptát, co autora obrazu vedlo k tomu, aby nezůstal jen u zpodobnění
nejvýznamnějšího českého světce v téměř životní velikosti. Doplnil ho zvlněným
z překližky vyříznutým páskem, který ze stran obepíná znak Pardubic. Proč asi
na něj namaloval prosebná slova: „Nedej zahynouti nám ni budoucím!“
Na zmíněné otázky se ovšem odpovědi ani nehledaly. K jejich položení dal podnět
až PhDr. Jiří Kotyk, Ph.D. příspěvkem ve Zprávách Klubu přátel Pardubicka v roce
2021 „Římskokatolická církev v Pardubicích očima OCT v 50. a 60. letech“. Zmínil
v něm dopis bývalého pardubického arciděkana Vincence Šetiny. V něm si 4. ledna
1954 okresnímu církevnímu tajemníkovi stěžoval na pardubického biskupského
vikáře Rudolfa Kopeckého.
Stížnost monsignora Šetiny byla vyvolána neochotou Rudolfa Kopeckého vydat
mu obraz, který dnes zdobí bohdanečskou radnici. Malíř František Vincenc Danihelka
(1911–1979) ho dokončil v roce 1936, tedy v době narůstajícího ohrožení Československa
nacistickým Německem. Proto ona prosba v jeho záhlaví. A proč za námět
zvolil největšího českého světce? Namaloval ho totiž pro armádní dragounský pluk
č. 8, který nesl název „knížete Václava svatého“.
Ten měl sice hlavní kasárna v Pardubicích, ale jedna jeho část se tehdy nacházela
v dnes již zaniklých bohdanečských kasárnách „Na Lužci“. O jejich tehdejším
významu svědčilo, že právě do nich k 31. lednu 1935 přešla z Přelouče poslední část
jezdecké posádky, čímž se uzavřela její více než dvousetletá tamější přítomnost.
Přesto ani tato skutečnost nás neopravňuje si myslet, že by obraz o úctyhodných
rozměrech 235 x 142 cm byl určen k tomu, aby visel na bohdanečské radnici. Po zániku
Československa a rozpuštění jeho armády v roce 1939 ho totiž za 1 000 korun
koupil monsignor Vincenc Šetina a vyhradil mu čestné místo při schodech do 1. patra
pardubického arciděkanství. Když potom své působiště opouštěl, tak si ho sebou nevzal
a teprve později o něj požádal. Již zmíněnou stížnost poslal z Poděbrad. Ta však
zůstala bez odezvy.
Proč k tomu došlo, to se můžeme dnes jen domnívat. Skutečností nicméně je, že
oba církevní činitelé měli k sobě daleko. Byli od sebe vzdálení nejen věkem. Vincenc
Šetina se narodil v Břehách u Přelouče 6. května 1876, Rudolf Kopecký v Rohozné 20. května 1914. V době sporu o obraz svatého Václava je už navíc odděloval postoj,
který zaujali k vnitřnímu vývoji Československa.
Rudolf Kopecký přitom svoji dráhu politické angažovanosti zahájil právě v Bohdanči.
Nastoupil na ni poté, co jeho předchůdce páter Rohleder musel z rozhodnutí
německé okupační moci opustit své farníky. Pod svou správu převzal daný římsko-katolický obvod 1. července 1941. Avšak německý mládežnický tábor mu místní faru
na žádost královéhradeckého biskupství uvolnil až po více než roce. K její nutné
opravě po odstěhování chlapců z Hitlerovy mládeže se přikročilo 17. října. Za necelé
dva týdny bylo vše hotové a Rudolf Kopecký se do ní přestěhoval z domku při vile
manželů Tillerových, v němž přechodně bydlel a také úřadoval.
Na slavnostní obřad uvedení do úřadu místního kněze si ovšem musel počkat.
V kostele svaté Máří Magdalény se ho dočkal až po téměř tří a půl letém čekání v neděli
února 1944. Mnohahodinová ceremonie výrazně vybočila z tehdejší protektorátní
atmosféry a svoji pompézností pamětníkům připomněla velké společenské
akce z let monarchie i republiky. Nechyběli při ní četní církevní hodnostáři ani představitelé
veřejné moci. Mezi čestné hosty se zařadil též Ing. Karel Novák, ředitel
továrny na výbušniny Explosie, která byla patronem bohdanečského kostela.
O rok později již Rudolf Kopecký výrazně vstoupil do veřejného života Bohdanče.
Jen co v rozhlase zaslechl 10. května zprávu o příletu československé vlády do osvobozené
Prahy, dal rozhoupat kostelní zvony. Postupně se zapojil do činnosti samosprávných
orgánů. Bezprostředně po 25. únoru 1948 se ovšem všech svých funkcí
vzdal. Jeho gesto bylo velmi výmluvné, neboť rovněž v jeho působišti začali už jenom
komunisté určovat veškeré dění.
Nicméně netrvalo dlouho a Rudolf Kopecký se vrátil na politickou scénu. Na pardubickém
okrese se zařadil mezi první kněze, kteří složili slib věrnosti Československé
republice. Učinil tak v lednu 1950.
Právě toto rozhodnutí mu předurčilo, aby
v následujícím roce na jaře bohdanečskou
faru opustil a přesídlil na pardubické
arciděkanství, neboť byl jmenován
biskupským vikářem. Kariérní vzestup
ho však ještě více vzdálil od V. Šetiny.
Možná právě i to částečně vysvětluje,
proč se rozhořel spor o vydání obrazu
svatého Václava. Ten nakonec skončil ve
skladu. Desítky let na něj usedal prach
a bledla mu barva. Naději na lepší zacházení
získal až tehdy, co se z podnětu
jednoho ze zastupitelů dostal do hledáčku
Bohdanče. Rada města odsouhlasila,
že bývalý lesk mu obnoví restaurátorská
dílna v Hlinsku. Zároveň dala dílo F. V.
Danihelky znalecky posoudit. Pro svoji
výtvarnou, dokumentární a historickou
hodnotu byl finančně v červnu roku
2000 oceněn v rozmezí 40 000 až 50 000
korun.
Následně byl v témže roce 8. června zařazen do majetku města. Na radnici zprvu
vítal všechny návštěvníky, poněvadž v jejím předsálí byl zavěšen na stěnu proti vyústění
schodiště. Při poslední úpravě vstupního prostoru byl však v témže patře přemístěn
do Langrovy síně. Nicméně ani ta mu nemůže do budoucna zaručit, že se
nebude stěhovat. Koneckonců by to odpovídalo i jeho dosavadní pohnuté historii.
