Stavitel Boža Dvořák se narodil 6. května 1864 ve Valech u Přelouče čp. 16 jako druhorozený syn tamějšího mlynáře F. R. Dvořáka (†1895) a jeho manželky Terezie, rozené Crkalové (†1882). 1/ Ze sňatku se narodili kromě Boži ještě další 4 bratři Otakar (†1898 ve 32 letech), František (†1938 ve 43 letech), Josef (†1946) a Oldřich se sestrou Annou. Záznamník B. Dvořáka o úmrtích v rodině 2/ obsahuje smuteční oznámení otce Františka R. Dvořáka a novinový výstřižek vysvětlující tragické okolnosti jeho smrti. Ve čtvrtek 30. května 1895 ve 14,30 hod. „vyřezával ve své dílně F. Dvořák na okružní pile jakési kolo, při čemž zapomněl stroj opatřiti příslušným chránidlem… Byl strojem udeřen do hlavy tak prudce, že po několika okamžicích skonal.“ 3/ Bylo mu 66 let a v Pardubicích založil strojírenskou dílnu Dvořák a synové. Jeho pohřeb se konal 1. června 1895 v 17 hodin z domu smutku v Alžbětině třídě (dnes Jana Palacha) na hřbitov. Z Božova zápisníku víme, že na pohřbu fotografoval Josef Pírka, účastnili se jej m.j. 2 baronové – Heldenreich a Artur Kraus, dále JUDr. L. Hruš a další. Syn Ota dojednával s kamenickou rodinou Štaudů pomník v podobě jehlanu s Pírkovým medailonem F. Dvořáka. Z Božových záznamů vyplývá, že jeho matka zemřela 13 let před otcem, t.j. roku 1882. Na smutečním oznámení F. Dvořáka je kromě synů uvedena i jeho snacha Emilie, rozená Lenková, dcera obuvníka F. Lenka z Plzně a Anny Werthelové ze Švihova, s níž se Boža oženil roku 1892 v Plzni 4/ odkud pocházela. Emilie se narodila v Plzni 10. 11. 1870 (zemřela v Pardubicích 8. 11. 1955). V neděli 12. června 1898 ve 20 hodin zemřel Božův bratr Otakar, spolumajitel strojírenské továrny v Pardubicích, tvůrce mnoha patentů, člen Řemeslnické jednoty a bývalý jednatel Sokola. Bylo mu pouhých 32 let. Podle novinového výstřižku v Božově zápisníku „vynašel kuličkové ložisko“ (vlastnil patent pro Rakousko-Uhersko) a zdokonalil hřeby do mlátiček. Býval často oceňován na výstavách, např. zemědělská rada jej ocenila za zlepšení v oboru meliorací. „Byl to tichý, geniální vynálezce, jenž společný závod velice rozšířil a přivedl k obdivuhodnému rozkvětu“ Sklátila jej „zákeřná nemoc“. Bratr Josef psal Božovi 13. května 1898: „Dnes mi Ota psal, že už dlouho tu nebude a velice si mi chudák stýská. Prosím Tě, zaopatři mu nějakou ošetřovatelku, víš, jak je opuštěnost v nemoci těžká… Ota si to přece zasluhuje, on nás velice miloval a pro nás se dřel.“ Je třeba ještě zdůraznit podíl Božova bratra Otakara na počátcích české i pardubické aviatiky. Strojírnu převzal bratr František, manžel Marie, rozené Hösslové, jenž zemřel v březnu 1935 ve věku 43 let.
14. listopadu 1901 zemřela Božovi Dvořákovi čtyřletá dcera Mařenka (nar. 1887)
na psotník. 5/ Je až dojemné číst v Božově zápisníku tato slova: „Pobledla krásná
růžička, aniž by byla z poupátka se rozvinula.“ Dostala na hlavičku myrtový věneček
a do náruče novou panenku. 16. listopadu byla Mařenka (za pomoci malíře Jana
Urbana, jenž u Dvořáků bydlel) uložena do furgonu a pohřbena do hrobu, v němž
už odpočívali Božův otec a bratr Ota.
A tak se dostáváme k Božovým dětem. 4. srpna 1893 se Emilii v Praze narodil syn
František, jenž se oženil 3. 8. 1921 se slečnou Paulovou, evangeličkou, což byl v katolické
rodině Dvořákových poněkud problém. Dále se manželům Dvořákovým narodila
6. srpna 1896 v Praze dcera Anna, později provdaná za akademického sochaře M. Bašeho
z Peček u Prahy. Samostatnou kapitolou v rodinném životě Dvořákových se stal
Bohumír (zvaný Bohouš), narozený 8. října 1901 v Pardubicích, mladík s výraznými
sklony k hudbě a divadlu, jehož deníky psané v letech 1913–1928 tvoří také součást
pozůstalosti jeho otce Boži. Tyto deníky psychologicky dobře rozkrývají Bohoušovu
sexuální rozervanost, sklon k bohémství a alkoholu. Jsou plné intimního toužení po
dívkách, nenávisti k habsburskému establishmentu a tehdejší církvi. Z ní Bohouš
vystoupil hned po vzniku ČSR (1918), což mohlo hluboce ranit jeho otce, jenž byl v té
době docentem církevního umění na biskupském semináři v Hradci Králové a obdivovatelem
hradeckého biskupa Josefa Doubravy (1852–1921), jenž byl biskupem od
roku 1903. Božovi Dvořákovi byl blízký svým členstvím v Archeologickém sboru království
českého (dnes Národní muzeum v Praze), protože Dvořák v této době pracoval
jako restaurátor a regionální zpravodaj pro c. a k. Ústřední památkovou komisi ve
Vídni. Vraťme se však k životnímu osudu Bohouše, jenž toužil zakotvit ve spořádané
rodině a po „ruském způsobu“ byl hledačem Boha bez institucionálního ukotvení.
Tíhnul více k matce Emilii než ke „zdeúřednímu otci“. Mezi jeho dívkami se střídaly
dcery ze známých měšťanských rodin z Pardubic i Prahy, ale vždy došlo k rozchodu,
až to Bohouše vedlo ke chmurným úvahám o „kvalitě“ ženského pohlaví. V závěru
svého života (v 26 letech) přišlo však k němu konečné štěstí v podobě L. Janovské
z Tábora. Nechme však mluvit jeho otce: „15. 7. 1928. Krásné parné odpoledne, vše
spěchá k řece, touží po ochlazení, náš milý Bobek se společností jde se koupati, slunečný
úpal, mdlo a voda, tak, když se ponořil do vln Vltavy (v Praze – pozn. J. K.),
ranila jej srdeční mrtvice a více již nepřišel na povrch živý.“ 6/ Do Prahy jela matka
Emilie se synem Františkem a snachou Gretou. Pohřeb se konal v Pardubicích ze
hřbitovní kaple, katolický obřad vedl rektor biskupského semináře v Hradci Králové
ThDr. Hugo Doskočil. Boža st. dostal kondolenci m.j. od hradeckého biskupa Karla
Kašpara (1850–1941) a jeho matky Filipiny, datovanou v letním sídle hradeckých biskupů
v Chrasti u Chrudimě 20. 7. 1928. 7/ Otec píše o katolictví svého syna: „Dobrý
hoch jako student sveden od několika židů na reálce, aby vystoupil z víry. (30. 10.
1918 – pozn. J. K.) Profesor jeho katecheta Teplý měl jej přesto rád, věděl dobře, že
věří více v Krista Pána svého než jiní horliví katolíci.“ Otec uvádí, že Bohouš napsal
pro pardubické divadlo hru „Legionář“ a v Praze absolvoval s výborným prospěchem
dramatický odbor konzervatoře. Protože nemohl sehnat místo v „kamenném divadle“,
cestoval s kočovnými divadelními společnostmi. Pak absolvoval účetnický kurs
u Wertheimera a s vkladem 55 tisíc Kč vstoupil do firmy Špelina-film (směnka od
Legiobanky). Co se týče Bohoušova vztahu ke snoubence L. Janovské, otec píše: „Měl
chudák jakousi předtuchu, asi od té doby, kdy se svojí snoubenkou rozmlouval, která
byla na smrt nemocnou“ a cituje Lídin dopis Bohoušovi: „Bez Tebe nemohu, milý
Bohouši, býti, nevíš, jak se mně stýská, když Tě nevidím. Slib mně, že přijedeš, až
na Tě zavolám, že mě přijedeš potěšit.“ Lída zemřela, Bohouš na své útraty nechal
její ostatky spálit v pardubickém krematoriu a uložil je do hrobky rodiny Dvořákovy
v Pardubicích. Nešťastný otec píše dále: „V neděli po 4. hodině na něho zavolala jako
vodní víla vltavského toku, v niž byla vtělena a dobrého hocha ve vlnách ulíbala.“
Bohouš bydlel v Praze v nájmu na Moráni čp. 13 u paní Laušmanové a odtud napsal
svůj poslední dopis. „Já, ač nejsem pověrčivý – píše jeho otec – když četl jsem
Moráň a 13, jak jsem byl nekliden a s předtuchou, v kalendáři nástěnném jsem udělal
křížek na neděli 15. 7. 1928.“ O krásném vztahu k Lídě, u níž Bohouš bydlel od roku
1927, vypovídá zápis v jeho denících. Jeho „Lili“ trpěla od března 1928 horečkami
(ležela v hradecké nemocnici) a 14. března od ní dostal z Nechanic poslední dopis.
Konec nastal 27. března 1928. „Moje milá, nejdražší holčičko! To je přelom… Hledám
východisko z hloubi bolesti, ale trpím…“ Bohoušův zápis z 13. května t. r. zní: „Moje
drahá holubičko, bílý andílku, na shledanou! Kéž by to bylo brzy!“ Jaká tragika! 8/
Pozůstalost po Bohoušovi byla projednána u Okresního soudu v Pardubicích. 9/ Bylo
konstatováno, že nezanechal majetek ani závěť. 10/ Bylo zadrženo služné 18 tisíc Kč
u filmové firmy Karel Špelina v Praze II., jež se nacházela v konkurzu. Byly konstatovány
Bohoušovy dluhy u A. Pišla (50 tisíc Kč pro firmu Špelina), u hoteliéra pardubické
Veselky F. Kašpara 2 300 Kč, matka Emilie poskytla synovi 55 tisíc Kč.
Poslední zápis v zápisníku Boží Dvořáka st. pochází z 30. července 1946, kdy se
konalo v pardubickém krematoriu rozloučení s jeho bratrem Ing. Josefem Dvořákem
(†30. 5. 1946), vrchním technickým radou Zemského úřadu v. v. a zakládajícím
členem spolku SIA v Praze. S manželkou Boženou, rozenou Hösslovou bydleli v Labské
ulici čp. 19 v Pardubicích. Na smutečním oznámení jsou uvedeni i bratři Boža
a Oldřich. Boža popisuje obřad v krematoriu s projevem starosty Sokola Ing. K. Petráně
takto: „Pozorovali jsme jako úkaz nevšední, že do síně krematoria vlétl ptáček
čermáček a tklivým zpěvem se loučil za všecku tu němou tvář a ptáčky, které tak
miloval“, píše Boža. Ze sourozenců zbyli poslední dva – on a Oldřich… On zemřel
17. března 1954 v Bulharské ulici čp. 258 v Pardubicích. Dědické řízení vyřizoval
notář Roček. 11/ Dědicem B. Dvořáka se stal jeho syn architekt František Dvořák
(bytem Praha 2, Pštrosova 32) a také dcera Anna, provdaná Bašová. Bylo konstatováno,
že zemřelý prodal 27. 8. 1953 pozemkovou parcelu v Kersku, jež mu patřila
od 13. 10. 1941, Anně Kůlové (Praha 12, Milešovská 11), jež zaplatila splátku 500 Kč
sochaři M. Bašemu (jde zřejmě o pozemek, na němž později vznikla vila spisovatele
B. Hrabala, jak o tom roku 2023 psal ve Vlastivědných listech PK kolega dr. P. Fojtík).
Vdova po B. Dvořákovi Emilie, rozená Lenková, zemřela 8. listopadu 1955. Její
pozůstalost byla řešena státním notářem E. Jelenem podle její závěti z 23. 7. 1954. 12/
Dědici se stali její dcera Anna Bašová, u níž bydlela (Bulharská ulice 258, Pardubice)
a syn František Bohuslav, kteří získali po polovině uvedeného domu.
