Vztahu těchto spřízněných duší a dlouholetých spolupracovníků se v minulém století věnoval ve sborníku „Východní Čechy“ zesnulý archivář. Z. Bičík. Osobní záznamy B. Dvořáka o úmrtích členů jeho rodiny (!) obsahující m.j. i záznam o smrti M. Alše (1913) a korespondenci s Alšovou dcerou Marynou. Záznamník B. Dvořáka obsahuje i zřejmě poslední dopis M. Alše, který Dvořákovi napsal 24. dubna (na sv. Jiří) 1913: „Drahý příteli! Čekám, nevím ani jak dlouho, že si někdo (p. Ferster) odnese ty ornamenty. Truhlu mi poněkud po cestě poškodili. Nejsrdečnější díky! Tvůj M. Aleš“. Šlo zřejmě o spolupráci M. Alše s V. Försterem na výzdobě Dvořákovy přístavby nového západního vchodu do chrámu sv. Bartoloměje v Pardubicích z roku 1912. Národní malíř M. Aleš pobýval v závěru svého života na Domažlicku, kde však již trpěl srdečními nevolnostmi. Když 10. července 1913 umíral (bylo mu 60 let!), řekl své dceři Maryně: „Jdi, dítě, ty mně už nepomůžeš!“ Konec se podle smutečního oznámení dostavil po půlnoci.
B. Dvořák si zapsal: „Nepomyslel jsem si, když jsem s Tebou, Mistře, před 14 dny
mluvil, že nám odejdeš. Tak tiše, jaký byl Tvůj život, byla Tvá smrt. Ve vzpomínkách
bude u nás všech a těšiti se budu vždy v duchu s Tebou a Tvými nesmrtelnými
díly.“ Osobně se zúčastnil Alšova pohřbu v Praze 13. července 1913, jenž pěkně popsal:
„Přijíždím do Prahy ve 3 hod. odpoledne. Doma pršelo, ale v Praze krásný den.
U musea dva stojany okrášlené černými prapory a nepřehledné zástupy lidu, ač byla
ještě celá hodina k pohřbu. V Pantheonu v řadě svící a špalírů Sokolů s rapíry v černé
rakvi leží veliký mistr Mikuláš. Přicházejí přátelé, Hynais, Ženíšek (ač těžko žel říci,
účastnil-li se průvodu), L. Novák, Prousek, Rašek, Häusler, Stibral, Štapfer, Klusáček,
Uprka, Mucha, Dědina s paní, Sucharda, vše v klidném mlčení, jen na úkaz soustrasti
tisknou si ruce. Hlahol dojemně zazpíval v Pantheonu a na schodišti, když Mistra
kolem nesli, Kdož jste Boží bojovníci a průvod v řadách Sokolů a skoro celá Praha
ubírá se o půl čtvrté k Vyšehradu. Tichý a velmi úžasný okamžik zaujal všecky, když
se kol staroslavného kláštera na Slovanech průvod ubíral. Zvonili všemi zvony i tzv.
Karlovským a v průvodu zní píseň Kdož jste Boží bojovníci podruhé. Průvod došel na
Vyšehrad. Tisíce lidí zůstalo dole a jen na vstupenky mohli na hřbitov. Lkaní slyšet
za písně Kde domov můj, spouštěli jsme Mikuláše do hrobu. Tři hrstě posvátné hlíny
hodil každý z přátel na rakev, která zaduněla na pozdrav poslední. Spi sladce!“ Tento
záznam doprovázejí v Dvořákově zápisníku nalepené výstřižky z Národních listů
o pohřbu, z nichž lze doplnit např., že hlavním smutečním řečníkem na hřbitově byl
prof. S. Sucharda, v Pantheonu Národního muzea byli přítomni (kromě již uvedených)
i J. Kotěra, J. Gočár, M. Švabinský, A. Jirásek, K. V. Rais, I. Herrmann, MUDr.
J. Thomayer, Z. Braunerová, K. Hilbert, hrabě Lützow ze Žamberka, A. Hajn a nakladatelé
J. Otto a F. Topič.
Záznam B. Dvořáka podává zcela ojedinělý doklad jeho přátelství s M. Alšem
a jeho rodinou (manželkou Terezou, rozenou Kailovou a dcerou Marynou).
Poznámka:
Obrazu M. Alše „Hetmani“ z r. 1903 bude věnován samostatný článek.
