Boža Dvořák byl člověk apolitický. V období první republiky byl obdivovatelem TGM (jeho portréty od L. Vacátka měl doma), ale zřejmě k E. Benešovi již měl výhrady, proto ve 30. letech čítal tiskoviny NOF (R. Gajdu vnímal jako hrdinu od Zborova) a politického klubu Vlajka, který ustavili radikální nacionalisté roku 1930.
Roku 1947 byl vyslýchán kvůli protektorátnímu členství v „Českém svazu válečníků“ zřízeném na jaře 1941 se snahou omezit význam legionářské tradice.
Do jeho čela se postavil plk. četnictva v. v. O. Bláha a od roku 1943 brig. generál v. v. R. Rychtrmoc, bývalý velitel 3. divize čs. armády v Litoměřicích. Tiskovým
orgánem ČSV byl časopis „Kamarádství“. V dotazníku ministerstva národní obrany z roku 1947 B. Dvořák vykazoval hodnost majora v. v. (viz jeho foto v uniformě z pardubického ateliéru Hemský). Do výslužby byl poslán 24. 10. 1924, když předtím sloužil
na Slovensku u jezdeckého pluku 2. Odveden byl již za Rakouska-Uherska (1884) ve 20 letech věku, roku 1924 se zřekl vojenské gáže ve prospěch státu. Od 10. 5. do 30. 10. 1945 sloužil jako dobrovolník u vojenského velitelství v Pardubicích. 14. června 1947 mu bezpečnostní referent ONV v Pardubicích Dominik Stehlík vystavil osvědčení o národní a politické spolehlivosti (na základě rozhodnutí rady ONV). Přesto obdržel
od kárného výboru voj. útvaru 4528 v Praze 11. července 1947 dopis od žalobce
pplk. pěchoty Jakuba Kalného s žádostí, aby upřesnil svou bývalou funkci vojenského
komisaře pro Slovensko (zda se týkala válečných operací proti Maďarsku). Měl uvést
své vojenské vyznamenání, přesně specializovat, proč byl dvakrát vyslýchán gestapem
a jím hlídán, vysvětlit, proč a za jakých okolností vstoupil do ČSV a proč z něj
vystoupil a za co byl odsouzen k pokutě 3 tisíce K. K této dokumentaci si B. Dvořák
přiložil vylíčení svých potíží s gestapem. Píše o tom: „Po domovní prohlídce se nic
nenašlo, jen pozorovali pilně podobizny prezidenta Masaryka. Dokumenty byly zachovány
v truhle s dvojitým dnem. Třikráte jsem byl vyslýchán gestapem a sepsali
obšírné protokoly za katrem ve 2. poschodí nynějšího poštovního ředitelství (dnes
Krajský úřad Pardubice – pozn. J. K.). Nařízeno mi, že nesmím do žádné schůze ani
do kavárny. Tajný z gestapa denně se přeptával, kde meškám.“ Jako svědky Dvořák
uvádí řídícího učitele Zelenku ze Škroupovy ulice, dr. K. Trnku a plk. dr. O. Adama.
Schůzí Vlajky se za války nezúčastnil, i když ho zvali, byl členem Národního souručenství. 29. září 1947 byl B. Dvořák obeslán na 14. října do Prahy ke kárnému výboru velitelství 1. oblasti (Malostranské nám. 13). Výboru předsedal brig. generál L. Kvapil.
Složení výboru bylo následující: pplk. pěchoty V. Jelec, pplk. dělostřelectva Augustin
Chrz, pplk. spojů R. Nečesaný a mjr. E. Kolín. Zapisovatelem byl škpt. pěchoty
Bedřich. V roli žalobce vystupoval pplk. pěchoty J. Koutný.
B. Dvořák byl dotazován na členství v ČSV, k čemuž uvedl, že se necítí vinen.
Uvěřil totiž kpt. Kottenovi, že všechny bývalé vojenské spolky se slučují v ČSV. Nepamatuje
si však, že by podepsal přihlášku, na příspěvcích zaplatil 60 K. Nevystoupil
však z Podpůrného svazu bývalých čs. důstojníků. Nenavštěvoval žádné schůze ČSV
ani neodbíral časopis. Hned druhý rok odmítl zaplatit příspěvky. Kotten jej nutil vystoupit
z Podpůrného svazu, což odmítl. Tento rozhovor považoval za svou odhlášku
z ČSV. Kárný výbor konstatoval, že na něj B. Dvořák působil dojmem čestného
a pravdomluvného důstojníka – starce (83 let), který své ryzí češství projevil roku 1924 zřeknutím se penze ve prospěch ČSR s tím, že partyzánům daroval 50 kusů
dynamitu a za revoluce 1945, nehledě na vysoký věk, konal činnou službu, což považoval
za samozřejmost. Byl úplně zproštěn viny, což podepsal velitel 1. oblasti arm.
gen. K. Klapálek. 5. listopadu 1947 byla B. Dvořákovi zasláno konečné usnesení. 21. února 1948 dostal B. Dvořák dopis od želivského opata V. Tajovského, že „včera,
t. j. v úterý po 1. neděli postní se ráno od půl čtvrté v humpoleckém okrese zatýkalo.“
Tajovský uvádí jména celé řady kněží i z želivského kláštera. Netušil, že něco podobného
zopakuje komunistický režim po válce, a sice v rámci tzv. akce K. Z Dvořákova
zápisníku o jeho výsleších na gestapu se lze také dozvědět, že jeho přítel prelát
H. Doskočil se vzdal nabízené prebendy hradeckého biskupa ve prospěch M. Píchy,
ač si jeho jmenování podle svědectví F. Udržala přál T. G. Masaryk. Shodou okolností
se v 50. letech opat V. Tajovský ve věznici v Leopoldově setkal při práci i s G. Husákem,
pozdějším „prezidentem zapomnění“ (M. Kundera).
