Někdy před třemi, čtyřmi léty jsem sledoval televizní pořad „Dukla – legenda a mýty“. Vystoupil v něm jeden z hrdinů této nešťastné bitvy, plukovník tankového vojska v.v. Mikuláš Končický. Ačkoliv mu přibylo šest desítek křížků, poznal jsem ho. V roce 1946 to byl mladý, fešný poručík čs. armády, který sloužil v Pardubicích a bydlel u naší rodiny v Sakařově ulici čp. 508. Dodnes s úctou uchováváme několik jeho fotografií. Na rubu jedné z nich je věnování „V upomínku rodině Brožových, od které jsem měl tolik lásky a porozumění, věnuje por. Mikuláš Končický“.“
Když mu vloni, už jako brigádnímu generálovi, propůjčoval prezident republiky „Řád Bílého lva“, (vojenské skupiny), osmělil jsem se a napsal panu generálovi dopis. Už jsem se vzdával naděje na odpověď, když se ozval v neděli na začátku ledna tohoto roku telefon. Pan generál volal z Ostravy. Mluvil dlouho, omlouval se za zpoždění, byl hospitalizován v nemocnici v Praze –Motole. Pak až dojemně vzpomínal na pobyt u nás a ještě po těch šedesáti pěti letech děkoval mým rodičům, připomenul si bráchu, mě a dokonce i naši babičku.
Mikuláš Končický se narodil v ukrajinské vesnici v okresu Dubno ve Volyni na nový rok 1925. Až do roku 1939 navštěvoval polské školy. Jeho otec byl učitel, ale protože odmítal polonizační snahy, byl vyhozen a živil rodinu jako nádeník. Po paktu Molotov – Ribbentrop čelili volyňští Češi nadvládě Sovětů, v roce 1941 byli obsazeni Němci. Mladý Mikuláš opustil studia a učil na základní ukrajinské škole. Před příchodem Rudé armády odešla rodina do Českého Strakova k příbuzným. V polovině března roku 1944 se jako devatenáctiletý i s otcem přihlásil v Rovně do čs. jednotky. Odváděl je pozdější hrdina Sovětského svazu Richard Tesařík. Mikuláš byl narychlo vycvičen jako velitel tanku T 34 s kanónem ráže 85mm. Jeho první bojové střetnutí proběhlo u vesnice Troganowá. Zatím co čs. tankový sbor měl velké ztráty, Mikuláš Končický díky intuici, inteligenci a nezbytné dávce štěstí přešel přes Kormánik, Stropkovo do Svídníka. Za boje o Dukelský průsmyk a Jaslo byl vyznamenán Čs. válečným křížem. Přes krvavou řež o Opavu a Ostravu, kde Svobodova jednotka ztratila 58 tanků z 65, dojel vítězně do Prahy. Dne 17. 5. 1945 se zúčastnil přehlídky v Praze, pak se vrátil do 0stravy. Tam poznal svoji budoucí manželku. Dále sloužil v Bruntále, Pardubicích a učil na vojenské škole v Moravské Třebové. Získal čs. občanství a v roce 1948 se oženil. Studoval na vojenské akademii v Brně a dlouhá léta pak přednášel na vysoké škole ve Vyškově.
Pro nesouhlas s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy byl z armády v roce 1970 propuštěn a působil jako technický úředník v Ostravě. Po roce 1989 byl rehabilitován, bylo mu uděleno čestné občanství města Ostravy, kde se stal i předsedou Čs. obce legionářské. Velice aktivní byl i v Českém svazu bojovníků za svobodu, zúčastnil se desítek besed. V listopadu 2009 byl povýšen na brigádního generála a vloni mu tedy bylo propůjčeno nejvyšší vojenské vyznamenání.
Útrapy války se podepsaly na jeho zdraví. Den po velice milém telefonátu jsem se od paní Sylvy Tůmové, předsedkyně obce legionářské v Pardubicích a přítelkyně generála Končického, dozvěděl při vzpomínkové akci na SILVER A, že si „Kosťa“, jak mu nejbližší říkali, zlomil druhou stehenní kost v krčku. A tak nezbývá, než popřát statečnému vojákovi brigádnímu generálovi Mikuláši Končickému brzké uzdravení a ještě hodně hezkých chvil s jeho paní a rodinami jejich dcery a syna.
