Zprávy KPP 11-12/2006

Dějiště: Pardubice, hotel Grand, po 22. hodině Vlastní příběh: V daný večer byla kavárna hotelu téměř obsazena. U jednoho ze stolků seděla skupina Moraváků, z nichž dva byli mými spoluzaměstnanci (dělník) a druhý mistrem na provozu Léčiva/Farmacie ve Východočeských chemických závodech Rybitví.
V určitý okamžik se před stolem těchto hostů zastavil uniformovaný muž (uniforma vězeňské služby?), který je oslovil a podle reakcí této malé společnosti jí byl na obtíž. Obrátili se na pomoc k vrchnímu číšníkovi, který poté muže vyzýval, aby hosty neobtěžoval. Slyšitelná i na druhém konci kavárny byla závěrečná slova: Nerozumíte česky, pane?, což se projevilo jako spouštěč dalších událostí. (Bohužel, muž mluvil skutečně velmi špatně česky).

Poznal jsem ho na Občanské plovárně, která stávala na pravém břehu Labe, asi 100m nad soutokem s Chrudimkou, kde bývala plovárna Na špici. Labe bylo tehdy po válce čisté a v horkých letních dnech měla plovárna nabito, asi měla tehdy největší návštěvnost ze všech pardubických plováren. Vstupné bylo mírné a za další malý peníz bylo možno si pronajmout kabinku, která bývala společná pro několik návštěvníků. Ve svých jinošských letech jsem se příliš nezajímal o opálenost své kůže na zádech a ramenou do té doby, než jsem na ni byl upozorněn starším pánem, mým ?spolubydlícím? z kabinky. Poradil mi, abych si přišel do jeho drogerie pro olej na opálenou kůži.

Stalo se na sklonku padesátých let minulého století. Ve všech sálech hotelu Grand probíhal gymnaziální ples. V černozelené brokátové toaletě a střevících s vysokánským útlým podpatkem jsem se velebně snášela po mramorovém schodišti do vestibulu. Přibližně v polovině schodiště se jehla střevíčku zabodla do lemu dlouhé sukně a já se po nose řítila dolů a vpřed. Ve zlomku vteřiny to vypadalo, že první školní ples začínající pedagožky bude i posledním, anděl strážný mi však nastrčil do cesty široká černá záda Peřiny z II. C. Dopadla jsem na ně, objala oběma rukama omotýlkovaný krk a špitla omluvně do levého ucha: Promiňte, Peřino, že jsem vám vlezla na záda.

Nic o silvestrovské noci mezi roky 1865 a 1866 nenapovídalo, že se schyluje k jedné z největších bitev 19. století. Naopak. Tato noc přinesla

Blížily se květnové parlamentní volby. Schůzovní agitace tedy kulminovala. V prezidiálních spisech Okresního úřadu v Pardubicích jsou deponována hlášení četnických stanic z předvolebních schůzí. Dozvídáme se tak např., že na 1. máje na schůzi NOF v Pardubicích ?na Rybárně? rozdával F. Forman tzv. Píseň práce volební p. statkáře Hese, jejíž text se však nedochoval.

Před 64 lety v protektorátu Böhmen und Mähren vrcholily přípravy k atentátu na generála policie a Zastupujícího říšského protektora Reinharda Tristana Eugena Heydricha. Rozepisovat se na těchto stránkách o podrobnostech akce, která ve svém důsledku přinesla nezměrné utrpení tisícům nevinných českých lidí, by bylo nošením dříví do lesa. Historicky atentát změnil do té doby pohled na okupované české a moravské země,a to doslova v celosvětovém měřítku. Vlna mezinárodní solidarity po vypálení českých vesnic Lidic a Ležáků zařadila boj českých vlastenců za svobodu zpět do spojenecké koalice a přinesla anulování Mnichovské dohody od samého počátku. Atentát posílil uznání a vliv londýnské exilové vlády na formování strategických koncepcí spojenců a zajistil poválečnou kontinuitu svobodného Československa.

Každý národ chce mít své hrdiny. To platí pro celou naši planetu a pro každé období dějin. Hrdinů však nebývá dostatek a tak se lidstvo naučilo hrdiny vymýšlet a přisuzovat jim neuvěřitelné vlastnosti. Veškerá mythologie jimi oplývá. V úvodu k dalším úvahám bude třeba nejprve hrdinu definovat takto: Hrdina je člověk, který z vlastní vůle, s mimořádnou odvahou a s nasazením života vykoná čin, jehož užitečnost je nesporná.

Blažena Šimková v Srchu1) vypráví (z roku 1947) o posledním dnu Jirky Potůčka – Tolara Moje seznámení s neznámým mladíkem, když jsem šla ze sušení sena z obory Oplatil 2) – bylo to v úterý navečer, asi v 18 hodin (1. 7. 1942).

Dolní Ředice – obec, která se svým charakteristickým protáhlým tvarem v délce zhruba 3 km podél potoka Ředička nachází cca 12 km severovýchodně od Pardubic.

Další známou bohdanečskou firmou byla klempířská firma Jana Záleského. Jan Záleský, mistr klempířský, se narodil 2. 5. 1899 v Bohdanči a zemřel 25. 12. 1960.