Zprávy KPP 11-12/2008

K článku „Pardubického deníku“ dodáváme:
Když jsem psal svou disertační práci o F. K. Potěšilovi /obhájena v červnu 2008 na FF Univerzity Hradec Králové před vědeckou radou oboru historie/, zjistil jsem, že na Magistrátu města Pardubic je k dispozici pouze Pamětní kniha města Pardubic 1934–65 /780 s./ Řídící učitel F. K. Potěšil /1864–1935/ byl pověřen vést městskou kroniku dvakrát: poprvé roku 1898, když 27. 1. t. r. přijala městská rada usnesení č. 667 o zlepšení kronikářské práce, podruhé na konci roku 1924 spolu s F. K. Rosůlkem. V prvním případě Potěšil doplnil do tzv. staré pamětnice, tj. do „Memorabilien der Stadt Pardubitz“ Vincence Kablika období let 1890–94 /s. 607 –762/. Pro další zápisy musela být založena kniha nová, jež byla až do léta 2008 fyzicky nezvěstná.

V čísle 5-6/2008 jsme vzpomněli 85. výročí narozenin národní umělkyně Jiřiny Petrovické, pardubické rodačky a jediné žijící „čestné občanky“ města Přelouče.
U příležitosti 14. ročníku udělování cen Františka Filipovského o nejlepší tvůrčí a herecké výkony v dabingu byla Jiřině Petrovické udělena v nepřítomnosti dne 20. 9. 2008 cena Prezidia herecké asociace za celoživotní mistrovství v dabingu.

Svéráznou postavičkou našeho města tvořil více jak 60 let minulého století úředník Rudolf Kraus. Narodil se v roce 1908 v rodině c.k. důstojníka v Krakově.
Pak rodinu přesunul erár do Bosny, poté do Prahy a nakonec, v roce 1922 do Pardubic. Bydlištěm rodiny byla Karanténa – známý vojenský lazaret na místě dnešního sídliště Dukla. Od stavitele Hořeňovského koupil Rudolfův otec pozemek na Skřivánku a v roce 1932 zde postavil vilku, kterou rodina Krausova obývá dodnes. Rudolf absolvoval základní školu na Skřivánku a po dvou letech obchodní školy se přihlásil o místo v nemocenské pokladně. Uchazeč tahdy pracoval dva měsíce zadarmo a teprve, když se osvědčil, byl přijat za mzdu.

Ve věku nedožitých 86 let se v květnu letošního roku uzavřel mimořádně pestrý a plodný život pana doktora Arienta, jak byl svými známými a spolupracovníky titulován Ing. Dr. Josef Arient, DrSc. Oklikou přes Prahu a půl Evropy se dostal ze Žlebů do našeho města, aby s ním spojil téměř 59 let svého aktivního života.

„Odešla pardubická legenda“ – těmito slovy zhodnotil život známého pardubického pediatra a sportovce P. Karel Moravec z hradeckého biskupství, který vedl pohřební obřad v zastoupení arcibiskupa K. Otčenáška, přítele zesnulého.

V roce končícím na osmičku je nezbytné si připomenout události, které jsou spojeny s osudovým rokem 1938.
V pořadí třetí československý prezident (tehdy už se „nosilo“ česko-slovenský) byl zvolen už v pochmurném pomnichovském období dne 30. listopadu 1938. Byl v oné době osobností nepolitickou a nezkompromitovanou. Popravdě řečeno vzal na sebe nevděčnou úlohu, navíc v době povšechného marasmu i neutěšeného politického vývoje v okleštěné a zdecimované republice. Navíc permanentní tlak hitlerovského Německa nevěstil do budoucna nic dobrého.

V červenci 2008 se objevila v knihkupectvích kniha Mgr. Vojtěcha Kyncla, odborného pracovníka Památníku Ležáky, s názvem „Ležáky, obyčejná vesnice, SILVER A a pardubické gestapo v zrcadle heydrichiády“. Knihu s 87 obrázky o rozsahu 295 stran vytiskla Nová tiskárna v Pelhřimově, s. r. o. Autor nahlíží na heydrichiádu na Pardubicku – zdánlivě již vyčerpané téma – novýma očima, protože poprvé využil i zahraničních pramenů, hlavně z archivů v Ludwigsburgu, Berlíně a Výmaru /SRN/. Obsáhle pojednal i o roli českých kolaborantských organizací na Pardubicku a Chrudimsku.

V létě 2006 se mi laskavostí p. Radovana Píši z Pardubic dostaly do rukou velmi zajímavé dokumenty z pozůstalosti členky Svazu národní revoluce v Pardubicích paní Marie Horákové – Záleské – její opisy „svodky“ z výpovědí bývalých pracovníků pardubického gestapa L. Schulze, H. Hanauska a A. Aschenbrennera, již ve dnech 10. 5. – 26. 5. 1946 pořídil za SNR Bedřich Matura /1885–1951/.

Na plánu Pardubic nacházíme v místní části Studánka ulici s neobvyklým názvem 22. července.
Ulice je spojnicí ulic Mandysovy a Lesní, rovnoběžně sousedící se známější ulicí Spojilskou.
Jak získala ulice tento název a co znamená toto datum? V roce 1944 v odobí druhé světové války tato ulice zdaleka nevypadala tak jako dnes. Jednalo se prakticky o bezejmennou „půlulici“, tvořenou nízkými rodinnými domy po levé straně z pohledu Mandysovy ulice, a to ještě bez dnešních předzahrádek.