Zprávy KPP 11-12/2023

1/ Proc se casto mení osoby na postu Odboru hlavního architekta?

Odbor hlavního architekta dnes není bohužel nezávislým odborným pracovištem, jakým byl v minulosti Útvar hlavního architekta. Je radovým odborem Magistrátu s logickým dopadem na jeho rozhodování. Postrádá nejen vizi, kam by melo mesto smerovat, ale také prirozenou autoritu i odvahu celit nekterým politickým tlakum ze strany vedení mesta. To má za následek i zminované personální zmeny.

Lounský chrám svatého Mikuláše nám pripomíná blízký chrám u svaté Barbory v Kutné Hore. Tento skvost je nekterými odborníky považován za hodnotnejší stavbu než chrám nad ríckou Vrchlicí. Architekt Josef Mocker, autor puristických úprav chrámu v Kutné Hore (a nakonec i v Lounech) se narodil v roce 1835 v nedalekých Citolibech u Loun, tudíž mel lounský chrám v dobe svého detství jako vzor pred ocima (ostatne dle projektu tohoto výjimecne pracovitého architekta byla v roce 1886 upravena i Zelená brána).

Dnes už asi nežije mnoho pametníku, kterí by mohli podat svedectví o živote v Rosicích nad Labem v poválecných letech. Tehdy byly Rosice ješte dost daleko od Pardubic, predevším proto, že neexistovala MHD ani žádný nadjezd a pokud clovek chtel do Rosic, musel jít pešky pres železnicní prejezd. Soucástí Rosic, pred závorami, byla cást nazvaná Kréta. Tak je to dodnes.

Dostala se mi nedávno do rukou zajímavá brožura. Má název „Proces proti titovským špionum a rozvracecum v Ceskoslovensku (Šefik Kevic a spol.)“ a vydalo ji roku 1950 ministerstvo spravedlnosti. Do cela titovské skupiny byl vybrán Ing. Šefik Kevic, vicekonzul Jugoslávie v Bratislave. Proces s ním a jeho 15 spolecníky probehl v srpnu 1950 v režii státního prokurátora dr. Zieglera v návaznosti na známou protititovskou rezoluci Informbyra komunistických stran z roku 1948 a procesy s L. Rajkem a spol. v Budapešti a s T. Kostovem a spol. v Sofii.

Pri jednom setkání mne Jirí Kotyk požádal, abych zavzpomínal na PhDr. Zdenka Jelínka, CSc. Rád tak ciním. První setkání bylo vlastne pres knihu „Silver A“, a to v dobe, kdy jsem byl na pobytu v Lužích- -Košumberku. Po prectení knihy jsem Zdenkovi napsal dopis, kde jsem prosil o další informace kolem „Silveru“ a lidí, kterí jim pomáhali. Po nejaké dobe prišla odpoved s pozváním do Kutné Hory.

Hollywoodský príbeh se vším, co má správné drama mít. A navíc se to všechno stalo. Už když jsem v 80. letech narazila na cást príbehu pardubické spolupracovnice parašutistu Hany Krupkové, ríkala jsem si, že je to námet na hollywoodský film. Je v tom opravdová i zakázaná láska, hrdinství, zrady, ponížení, vysvobození, strach i touha po živote, skoro to vypadá, že to vymyslel nejaký príliš kreativní scénárista.

Když clovek má rozsáhlou knihovnu, sáhne casto po knize, aby napsal clánek, který ctenáre zaujme. To je i prípad tohoto clánku. Vzal jsem do ruky knihu pana Ludvíka Horcici „Zemreli pro vlast“. K mému úžasu jsem zde narazil na clánek o Oldrichu Libenském. Libenský byl rodák z Prelouce. Narodil se 24. 12. 1912 jako nejmladší z peti detí. Po vychození školy se vyucil a nastoupil místo v továrne na výrobu radioprijímacu v Prelouci.

Obecní volby v roce 1927 Historický exkurz Volby do obecních zastupitelstev, které se konaly napríc Ceskoslovenskem v prubehu podzimu roku 1927, byly tretími volbami tohoto typu od vzniku samostatného státu. V roce 1927 se Ceskoslovensko definitivne vzpamatovalo z následku první svetové války a tuzemská ekonomika vstoupila do období hospodárské konjunktury.

V úterý 5. zárí 2023 byly v Pardubicích slavnostne položeny další Stolpersteiny, neboli Kameny zmizelých, které jsou v míste bydlište pokládány na památku lidí, kterí v dusledku pronásledování nacistickým režimem pro svuj puvod, rasu nebo presvedcení byli nuceni opustit své domovy, pricemž mnozí z nich se do nich již nikdy nevrátili. V prevážné vetšine prípadu se jednalo o Židy.

Na hrbitove v obci Charváty u Olomouce je spolecný hrob mužu z Kožušan, popravených jako odveta za úcast na místním povstání v kvetnu 1945. Vetšina ze ctrnácti popravených mužu byla z Kožušan-Tážal, pouze u jednoho se uvádí, že byl z Prahy a v Kožušanech byl na zákopových pracích. Jednalo se o ješte ne sedmnáctiletého Pavla Cermáka, který se do obce dostal z Prahy, kde se ucil krejcím a byl na kopání zákopu do obce poslán.