Zprávy KPP 3-4/2017

Když jsem hovořil na státní svátek 28.října 2016 u pomníku TGM v Pardubicích o komunistických falzifikacích dějin, zmínil jsem se m. j. o zničení legionářského charakteru „Hrobu v dáli“ na Městských hřbitovech v Pardubicích. Tento projekt bývalého ruského legionáře řídícího učitele Rudolfa Robla (1886-1963) z Mikulovic vznikl roku 1928 (k 10. výročí vzniku ČSR) a byl pěkně svým autorem představen t. r. ve vlastivědném sborníku „Krajem Pernštýnův“ IX. ročník, tiskl V.Vokolek, č.3, s.38-40).

V dnešní zprávě o činnosti výboru Klubu přátel Pardubicka Vám přiblížím činnost, kterou se oceňuje přínosná práce občanů pro město. Výbor KPP navrhl na ocenění nejvyšší, ocenění čestným občanstvím města Pardubice svého člena a dlouholetého redaktora našich Zpráv, PhDr. Jiřího Kotyka PhD. Tato nejvyšší pocta je udělována za zcela mimořádné zásluhy o město Pardubice, a to zejména žijícím slavným rodákům, významným osobám a zahraničním hostům.

O pardubickém Zámečku, dřívější Larischově vile, jsem slýchávala od své matky již v dětství. Někdy v roce 1944 se otec nevrátil ze zaměstnání na pardubickém nádraží a kdosi jí přišel vyřídit, že jej přímo z práce odvezlo gestapo na pardubický Zámeček. Všichni tehdy věděli, co to znamená; koho odvezli na Zámeček, ten se už nikdy domů nevrátil. Otec měl ale štěstí, nezastřelili ho hned, jako se dělo v době heydrichiády, ale po nějaké době ho převezli na Pankrác a tam čekal na soud. Po soudu jej transportovali do káznice v Německu.

Alois Volek se narodil 11.5.1916 ve Vídni. Žil a vyrůstal v Opatovicích nad Labem se svým otcem Janem, matkou Aloisií a sestrami Janou a Zdenou. 1/ J.Volek byl úředníkem v pracovně / reformní škole v Pardubicích.

V říjnu roku 2016 byla dokončena rekonstrukce budovy na nábřeží Chrudimky v ulici Na Třísle čp.118 pro Krajský soud. Nad vchodem do budovy je nápis KRAJSKÝ SOUD, ale na tabulce vedle vchodu je: Pobočka Krajského soudu Hradec Králové. Máme zatím budovu Krajského soudu, ale Krajský soud nikoliv. Na otázku, kdy bude tento rozpor vyřešen, bylo neoficiálně řečeno, že asi nikdy. Je to opět jeden z „divů Pardubic“, které za minulého režimu zaznamenával nebožtík Miloslav Huňáček, jež nejenže někde přetrvávají, ale nové si patrně zřizujeme. Historie tohoto je pozoruhodná, zaslouží připomenutí aspoň ve Zprávách. Historici se jí asi zabývat nebudou?

V minulé kapitole z historie pardubického cihlářství jsme se dotkli období rozvoje malých cihelen po roce 1819. Od toho roku bylo v monarchii možné zakládat soukromé cihelny na základě dvorského výnosu, který poddaným povoloval „pálit cihly na volný prodej“. Díky tomu se už kolem poloviny 19. století nacházelo na okrajích nebo v blízkém okolí Pardubic nejméně devět cihelen. Současně tehdy Pardubice zažívaly významné události.