Vzpomeňme prvních průkopníků technických a vodohospodářských staveb v Čechách. Před úpravou těchto toků měla krajina zcela jiný ráz. Hojnost stromoví a křoví nejen na březích, ale i u četných močálů a jezírek.
Úprava řeky Loučné a potoka Lodrantky v letech 1892 – 1904 Číst dále
V pravdě velkou událostí minu1ého týdne byl šťastný, zdařilý veřejný vzlet pana inž. Kašpara, který přilákal do Pardubic nesčetné množství spor- tumilovného obecenstva. Celé davy lidu putovaly k vojenskému cvičišti, aby shlédly výkony mladého neohroženého aviatika, jehož jméno dnes letí už světem. Zejména byl obrovský nával po páté hodině, kde se řada kočárů, automobilů na silnici ani netrhla.
1. Život Syn stavitele pardubické radnice Václava Kašpara se po absolvování Obchodní akademie v Chrudimi věnoval jako mimořádný posluchač CVUT v Praze pozemnímu stavitelství. Jako čerstvý absolvent se zúčastnil roku 1895 stavby nové pardubické radnice, již řídili podle projektu Jana Vejrycha jeho otec stavitel Václav Kašpar (zemřel 16.2. 1906) a stavitel Antonín Manych. Karel pak pobyl dva roky na zkušené v Plzni u stavitele Kotka (stavba kasáren), načež se vrátil do Pardubic, kde se usadil trvale, aby ved1 stavební kancelář svého otce. Stal se i majitelem kruhové cihelny v Mikulovicích. Se svou manželkou Boženou, rozenou Potěšilovou (nar. 2.11.1882, zemřela 20.10.1977), dcerou školníka staroměstské školy a staré reálky v Pardubicích Vincence Potěšila (zemřel 1903), měl 4 děti: syny Karla a Jaroslava a dcery Boženu a Hanu. Bydleli v Jiříkově ulici čp. 600 v Pardubicích nedaleko Dělnického domu. Ulice byla zbourána při stavbě nové Karloviny.
V říjnu roku 2004 tomu bylo osmdesát let kdy bylo do Pardubic pře- veleno z Hodonína vojenské „Učiliště pro jezdectvo“, Abychom se dobrali logiky tohoto kroku. musíme se vrátit o hodně let zpátky.
Osmdesát let od příchodu Vojenského jezdeckého učiliště do Pardubic Číst dále
Okresní úřad v Pardubicích dodal 8. ledna 1934 prostřednictvím hejtmana dr. J. Vítka prezidiu Zemského úřadu v Praze přehled náčelníků NOF v pardubické župě.
Kapitoly z dějin českého fašismu v Pardubicích 24. část Číst dále
Dům v Pardubicíchv Pernerově ul. č. 1607 sehrál bezesporu zajímavou úlohu v národním odboji. Bydleli zde Václava Hana Krupkovi, v jejich bytě pobýval i velitel desantu SILVER A npor. Alfréd Bartoš, zde byla i záchytná adresa parašutistů, byla zde nalíčena past gestapa na parašutistu Motyčku (gestapo totiž nevědělo, že je to krycí jméno A. Bartoše).
V letošním roce uplynulo již šedesát let od konce druhé světové války, což je téměř jeden lidský život. Všichni víme, že časem se člověku vytrácí paměť, vzpomínky blednou, minulost se vzdaluje. Daleko horší však je, když se ztrácí paměť národa. Proto je potřeba vždy čas od času si připomínat to, co bylo. abychom mohli žít pro to, co bude. Dovolím si vám tedy připomenout jedno jméno, které je spjaté s Holicemi a které by se nemělo ztratit v čase. Je to jméno letce Václava Baumanna.
Hrob rodiny Borovcových z Pardubic se nachází na tzv. novém pardubickém hřbitově, v jeho východní části u samé hřbitovní zdi. Hrob – spíše svými .rozměry. rodinná hrobka – „je opatřen“ velkou žulovou deskou .opřenou. o zeď, na které je připevněna menší černá deska s textem umístěným ve střední a dolní části pamětní desky. Text nás seznamuje se základními životopisnými údaji Rudolfa Borovce ml., Rudolfa Borovce st. a jeho ženy Aloisie Borovcové.
Je to již šedesát let, co starší generace prožila jeden z nejkrásnějších májů ve svém životě. Končila druhá světová válka a Československo bylo opět svobodné. Do svých domovů se vraceli vojáci z obou front vězni koncentračních táborů a jiných německých vězení, ale i pracovníci nuceně nasazení na území „Říše“. K oslavám se přidala i sama příroda. Ještě 5. a 6. května (sobota a neděle) se na nás mračila a občas spustila i pěkný liják, ale v úterý 8. května jsme se probudili do nádherného dne s modrou oblohou a rozkvetlými stromy. Dle pamětníků ten den přiletěli i rorýsi, jako poslední z ptačí říše.
26.7.1894 požádal Alois Rainberg o povolení k provozování živnosti zámečnické a k výrobě hromosvodů v Pardubicích. Dříve A. Rainberg pracoval v různých zámečnických dílnách v Praze a ve Vídni. V letech 1888 – 1889 byl zaměstnán u Josefa Roztočila v Karlíně a v letech 1890 – 1892 u Karla Mrákoty v Praze. Roku 1894 se přestěhoval do Pardubic. 11. 3. 1896 bylo jeho žádosti vyhověno (Ve SOAZ se ve fondu: A. Rainberg, 1905 – 1945, udává, že firma vznikla již v roce 1892). Vzniká firma Aloise Rainberg – tovární výroba železných konstrukcí, kotlárna a mostárna.
