Zprávy KPP 5-6/2020

Dnes hovoříme s p. Romanem Marčákem, předsedou FK v Pardubicích a vedoucím redaktorem pondělníku Pernštejn Jste předsedou Filmového klubu v Pardubicích. Připomeňte, prosím, stručně jeho historii a cíle. Pardubický Filmový klub patří k nejstarším v České republice. Příští rok vstupuje do své 57. sezony, což znamená, že naši předchůdci zahájili jeho činnost v roce 1963. Tehdy, v době pozvolného uvolňování společenských „šroubů“, včas zachytili signály spontánně vznikajících iniciativ a hledali způsob, jak začít nabízet divákům trochu jiné filmy, než byly ty, které se hrály v běžných kinech.

Za nacistické okupace existovalo mezi studenty rozsáhlé odbojové hnutí. Zapojeni do něj byli i učitelé. Posilou pro toto hnutí byl v roce 1939 příchod studentů z vojenského gymnázia z M. Třebové. V roce 1940 byly organizovány malé skupiny. Do čela se postavil student Josef Kůžela. Byl členem ÚVOD (Ústřední vedení odboje domácího). Jeho nejbližšími spolupracovníky byli Jaroslav Zima, Jiří Šperl 1/, Jan Bureš, Jaroslav Šimáček a další. Většina členů vlastnila zbraně: loveckou pušku, 5 malorážek, 3 kulovnice. Měli spojení na Prahu.

K městu Přelouč se vážou dvě pozoruhodné postavy českého reformačního hnutí, jimž je třeba i do budoucnosti věnovat naši pozornost. Ta první – husitský kněz Antoch – je zahalen v jakési mlze vytvořené nedostatkem historických údajů, o něž se lze bezpečně opřít, ačkoliv autoři historických románů či povídek (od A. Jiráska po M. V. Kratochvíla) ho obvykle řadí mezi táborské radikály. O Antochovi (podle prof. P. Vorla Antonínovi) z Přelouče je pouze známo, že jako pomocný kněz (oltářník) získal tuto funkci v chrámu sv. Jakuba při pobočním oltáři světic Markéty a Kateřiny.

Stojíme u Ohradní zdi t. zv. Nové části Městských hřbitovů v Pardubicích, k níž se dostáváme portálem od krematoria zahnutím doprava (v sousedství se nacházejí hroby MUDr. Jaromíra Kučery, starosty JUDr. Jana Frýby a stavitele Stanislava Manycha). Rodinná hrobka Horákových na sebe upoutává postavou anděla Milosrdné smrti. Nápisová deska vpravo od tohoto anděla připomíná zemského poslance sněmu Království českého JUDr. Vojtěcha Horáka, který podle sdělení Národních listů promluvil „v předvečer Husova dne“ (t. j. 5.7.) roku 1900 před pardubickou radnicí o významu M. Jana, jehož busta byla postavena před Vejrychovou radnicí.

před 100 lety aneb výprava do labyrintů vodních cest 1/Co je náhon, průplav a průliv Náhon (strouha, též strúha či struha) je lidskou cestou vytvořena vodní cesta, většinou začínající nad jezem nebo nad vtokem rybníka či jiné vodní nádrže a tam také regulována stavidlem. Náhony („honit vodu“) se používaly pro přívod vody na mlýnské kolo, které bylo silou vody roztáčeno a jednoduchým převodem otáčelo mlýnskými kameny („mlýnicemi“), které drtily obilí na mouku. Náhony se dříve hojně používaly na hamrech či menších továrnách, zejména v horských a podhorských oblastech.

Pokračování roku 1935: Netýrejte koně! „Sděluje nám případ, kdy na Rašínově třídě v Pardubicích v těchto dnech kočí surovým způsobem ztýral koně. Ten se sotva držel na nohou. V Praze hodlají postavit pomník koním za zásluhy. V Německu jej již mají. Tam také surovosti proti zvířatům mnohem přísněji trestají!“ „Jak jsou lidé lehkomyslní, o tom přesvědčil případ pardubického číšníka 20letého Jaroslava Bořila. Dostal 500 Kč, měl dáti nazpět, ale odešel a uprchl do Hradce Králové, kde s kumpánem peníze proflámoval. Byl v Hradci Králové zadržen, ale z peněz už mnoho nezbylo!“

Rok 1869 byl přelomový jak z hlediska evropské, tak české cyklistiky. Jel se první meziměstský závod Londýn–Brighton, ve Francii začal vycházet první cyklistický odborný časopis „Le Velocipede Illustré“ a v téže zemi se cyklistika stala příčinou rozvodu, protože jistá dáma konstatovala, že její muž se musel jistě zbláznit, když jezdí na kole každý den. 8. srpna 1869 se jel první závod v Rakousku-Uhersku, a to z Kutné Hory do Sedlce. „Národní listy“, tiskový orgán Mladočechů, psaly o tom, že v Praze na Pernštýně u Františka Batky byla otevřena „první cvičitelna pro jízdu na velocipedech“. Tak to přesně shrnul historik Petr Zídek v rubrice Archiv (Lidové noviny 7. 8. 2019, s. 8).

Vždy, když přijde řeč na pardubickou heydrichiádu, narazí se nevyhnutelně na jméno Erna Košťála. Ne proto, že by byl vůdčí postavou pardubické odbojové skupiny, za jakou bývá někdy vydáván, přesto však v ní hrál roli nikoliv bezvýznamnou. Byl především obětavým a nezištným hmotným podporovatelem nejen parašutistů vyslaných k nám z ciziny, ale i domácích odbojářů a těch pardubických občanů, jejichž živitelé uvízli v sítích gestapa nebo odešli za hranice.

VÝPOVĚĎ JARMILY KOŠŤÁLOVÉ, vdovy po Arnoštu Košťálovi, který byl popraven 2.VII.1942 na „Zámečku“ (zkráceně) (zapsal dr. K. Jičínský dne 22.VII.1974) Kterýsi den po Novém roce 1942 přivedl manžel do bytu muže, kterého mě představil jako Valčíka. Věděla jsem již, že je u nás v podniku a že ho o Silvestra 1941 přivedl učitel Janáček. Dozvěděla jsem se, kdo je, od koho a proč přišel do Čech.

Po uzavření středních škol v Protektorátu Čechy a Morava byl student Josef Froš, jako mnoho jeho jiných spolužáků, přidělen k Technické nouzové pomoci (Technische Nothilfe) v Pardubicích. Všichni chlapci z jeho oddílu bydleli nejdříve doma u rodičů. Protože však jejich docházka do práce vázla, byli ubytováni ve společné ubytovně v tehdejší Průmyslové škole (nyní VŠCHT) v Pardubicích.