Zprávy KPP 7-8/2002

Přednáška pro Masarykovu společnost Pardubice (Okresní knihovna u Zelené brány), pondělí 19. listopadu 2001. Božena Viková-Kunětická, za svobodna Novotná (1862-1934), působila jako spisovatelka, vstoupila naprosto unikátním způsobem do politiky , byla přítelkyní a možná i inspirací pro několik významných osobností, byla manželkou a matkou.

Nejstarší záznam o živelné pohromě v obci je z roku 1846, kdy vystoupila voda Labe tak vysoko, že v hostinci (později zvaném Sirůčkův) vyzvedla podlahu, pronikla do místní školy a nadělala v obci velké škody. Přes Dříteč se voda valila k Dražkovu.

Když paní Irena Burešová, starostka města Přelouče, nastínila v místním prosincovém ROŠTU nutné přeměny historického jádra města, t. j. rekonstrukci stávajících radničních objektů čp. 25, 26 a nově bezúplatně získané budovy čp. 27 na Masarykově náměstí (původně činžovní dům Obč. záložny, v letech 1949 ? 1960 sídlo ONV, poté internát Zemědělské školy), ještě netušila, jaké problémy se jí postaví do cesty. Vždyť v souvislosti s pověřením města činností úřadu III. stupně a převzetím nových kompetencí dojde nutně k navýšení počtu pracovníků, a tím i k povinnosti zajistit pro ně nové prostory. Zpracováním architektonické studie rekonstrukce stávajících historických objektů a nově též i čp. 27 na Masarykově náměstí a přilehlého okolí, pověřila městská rada již v roce 2001 městského architekta pana Ing. Arch. Milana Košaře.

V letošních dubnových dnech právě uplynulo 120 let od narození a 50 let od úmrtí Bohumila Markalouse, českého spisovatele, známého pod pseudonymem Jaromír John. Narodil se 16.4.1882 v Klatovech jako syn středoškolského profesora. Střední vzdělání získal na reálném gymnáziu v Chrudimi. Po maturitě v r.1900 studoval přírodní vědy na univerzitě v Praze a rok v Innsbrucku, současně navštěvoval přednášky z filosofie, dějin umění a estetiky. Od r.1906 do první světové války působil jako středoškolský profesor na obchodních školách v Praze a v Kolíně a na gymnáziu v Hradci Králové. Války se zúčastnil v Tyrolích a na Balkáně. V r.1916 těžce onemocněl, po vyléčení pracoval jako úředník ve vojenských nemocnicích v Broumově a v Pardubicích.

Když byl dne 21. května 1945 o 23. hodině zatčen v Kuksu příslušník pardubické venkovní služebny gestapa Hubert Hanauske 1), byl v krátkosti převezen do Pardubic. Zde byl 18. června vyslýchán právní komisí ONV 2) a v jeho výpovědích byly zajímavé poznatky o pardubickém gestapu. Každopádně se výpověďmi Hanauska neustále prolíná podceňování jeho neblahé činnosti u gestapa. Často podotýká, že o řadě případů se dozvěděl z doslechu, protože u toho nebyl, že se ničeho vážného nedopustil a navíc, že se zatčeným snažil pomáhat.

V čísle 5/6, roč. 2001 jsem otiskli svědectví F. Klapky ze Sezemic o odbojové činnosti skupiny Josefa (Joba) Mísaře. Dnes toto svědectví doplňujeme článkem redaktora ?Východočeského rozhledu? Stanislava Vinaře a svědectvími J. Marka a J. Mísaře z pozůstalosti F. Klapky, jež jsme získali prostřednictvím předsedy KPP ing. Jana Linharta. Obě svědectví týkající se m. j. tzv. kauzy Jandík doplňujeme prohlášeními ing. Václava Jandíka a Josefa Mísaře v Rudé Záři ze dne 4. 7. 1945. Josef Mísař (nar. 16. 10. 1898 v Pardubicích), předseda okresní organizace KSČ, byl již 10. srpna 1945 krajským výborem KSČ vyloučen ze strany.

Job je partyzánská přezdívka pro partyzána vlastním jménem Josefa Mísaře z Pardubic. V partyzánském hnutí bylo třeba nejvyšší obezřetnosti a důvtipnosti. Nikdo proto nebyl jmenován pravým svým jménem, existovala pro každého hlavně čísla. Všichni partyzáni se vzájemně neznali, ani znát nesměli. Nikdy také se nikdo neptal jeden druhého, jak se jmenuje a odkud je. Tak ani do dnešních dnů ještě mnoho spolupracovníků Jobových neví, jak skutečně vypadal, kdo to vlastně onen proslulý Job byl. V jeho rukách a majora Aubrechta se sbíhaly vlastně všechny nitky hnutí velké části kraje.

Vážení přátelé! Dovolte mi malé ohlédnutí za mými koníčky, kterým jsem věnoval již 55 roků. Nedílnou součástí našeho života je i volný čas. Záleží na nás, jak jej využijeme. Jednou z možností je věnovat se různým koníčkům, které působí blahodárně jako protiváha našeho zaměstnání. Pomáhají nám překonávat i různé situace a obohacují náš život. Hlavně v důchodovém věku mají své nezastupitelné místo. Měl jsem to štěstí, že pro velké pochopení své manželky jsem se jim mohl věnovat 55 let. Za tuto dobu jsem vystřídal obsahově různé a časově náročné koníčky, které člením následovně:

Letos uplyne 30 roků od doby, kdy byla dne 26. srpna 1972 v 6.00 hod. odstřelena budova hotelu ?Veselka?, který byl neodmyslitelným symbolem Pardubic. Mnoho občanů stálo u zdi bývalé tržnice (jízdárny) a čekalo na okamžik, kdy bude proveden osudný odstřel. Ještě ve vzpomínkách si připomněli slavnou historii této ?Veselky?, někteří i dojati se slzami v očích. Mně zbyla jen cihla, kterou jsem z trosek ten den ukořistil. Po celých 30 let jsem si ji schovával na památku. V roce 1999 jsem ji rovněž vystavoval v rámci dalších exponátů v budově Magistrátu.

Vzhledem k uvedenému výročí je vhodné si připomenout historii tohoto, po všech stranách zajímavého objektu. Protože o Veselce bylo toho již napsáno mnoho, omezím se jen na základní údaje.