Zprávy KPP 9-10/2005

Ve Zprávách Klubu přátel jsem v letech 1996 – 1997 postupně uveřejnil vzpomínky na dobu, kdy jsem pracoval v pardubickém muzeu. 1) Jako dobrovolný pracovník, člen Muzejního spolku a pak i kustod sbírky zbraní jsem zde byl činný od roku 1945, pak ve státních službách od roku 1960, až do důchodu. A právě při mém druhém příchodu do muzea v r. 1960 dochází k jeho osamostatnění. Bylo totiž dosud součástí Krajského střediska státní památkové péče. Prvním ředitelem této nově vzniklé instituce se stává Jan Tesař, mladý a průbojný člověk, dosti svérázného jednání, námi pak často nazývaný „partyzán“.

Ve druhé polovině dvacátých let vznikla známá firma Josef Soukup, autokarosárna, Pardubice. Zakladatelem byl karosářský dělník, který pocházel z Malešic (již. Čechy). U svého otce se vyučil kolářem. Do roku 1925 pracoval v Praze u firmy Walter Jinonice. Zde utrpěl ve svých 25 letech těžký úraz na levé ruce. Poté odešel do Pardubic, kde zakoupil pozemek ve Staňkově ulici. Zde (na celkem nevýhodném pozemku, uprostřed zastaveného bloku čtyř ulic) postavil provozovny autokarosárny. Později se součástí dílny stává též klempírna, lakýrna a sedlárna. Po celou dobu se udržoval stav asi 15 zaměstnanců. Ve druhé polovině třicátých let karosárna vyhořela. Začátkem roku 1939 majitel přestěhoval strojový park do městských objektů bývalé továrny Hübner a Opitz. Zde existovala firma až do roku 1950, kdy byla začleněna do komunálního podniku města Pardubic. Majitel firmy roku 1953 zemřel.

Živelné pohromy v obci Slepotice začneme rokem 1841 (26. 5.) , kdy vypukl požár ve stodole Jiřího Virtha, hostinského v č. 8. Při likvidaci požáru se zapomnělo na včasnou „evakuaci“ hospodářského zvířectva. Následkem toho uhořelo 32 ovcí, 2 prasata a 28 párů holubů. V roce 1842 nastala velká sucha, která odstartovala následnou neúrodu. Cena 1 korce žita dostoupila 12 zl.

Dne 23. dubna 2005 zemřel známý výzkumný pracovník toxikologického oboru, pan Doc. Ing. M. Matrka, DrSc. Narodil se 13. března 1923 v Josefově nad Metují. Do školy začal chodit v Přelouči, kam se přestěhovali rodiče. V tomto městě dokončil 4. ročník měšťanské školy. To již absolvoval s rodiči další stěhování do Týnce n. L. Již od mládí měl zájem o chemii, a proto chtěl studovat na průmyslové škole chemické. Ale válečné události znamenaly pro starší ročníky nebezpečí povinného pracovního nasazení do válečného průmyslu v Německu. Tomu unikl ze zdravotních důvodů. Po zbytek válečných let pracoval až do roku 1945 ve Výzkumném ústavu všeobecné chemie v Pardubicích – Rybitví.

Rok 1845 byl významným rokem pro Pardubice. Dne 20. srpna Pardubice přivítaly první vlak, který přijel po nově zbudované železnici z Olomouce do Prahy. Od té doby nastal vzestup a rozvoj živností a průmyslu v Pardubicích. Železnice ovlivnila i růst počtu obyvatel. V r. 1801 měly Pardubice 3 164 obyvatel (muži 1 343, ženy 1 821) 1), v r. 1843 4 017 obyv.,Chrudim 5 976, v r. 1869 9 625 obyv., Chrudim 9 446. 2) Pernštýn z 20. 1. 1881 udává 10 085 obyv., Fr. Potěšil uvádí v r. 1891 12 367 a v r. 1901 17 031 obyv. včetně vojska.

Jan Dítě byl přeloučským rodákem. Narodil se v tomto malém východočeském městečku v roce 1818 a svým pozdějším životem a konáním se nesmazatelně a navždy zařadil mezi nejvýznamnější místní občany.

Po dostizích je cyklistika druhým nejstarším organizovaným sportem ve městě Pardubice. První vysoké, dřevěné kolo, železem kované, s gumovými ráfky postavil zámečník Vilém Vorbach a konal na něm nejen sjezdy, ale i výlety do nejbližšího okolí. Také Artur baron Kraus se nedal zahanbit.Třetím jezdcem z osmdesátých let l9.století je potom sezemický zubní technik Václav Hromátko, o kterém se píše dokonce jako o krasojezdci. S odmontovaným malým zadním kolečkem prováděl na takto upraveném „monocyklu“ akrobatické výkony.

Bývalá ulice Karla Marxe na sídlišti Dubina nese od společenských změn roku 1989 jméno „Blahoutova“. Jen starší občané Pardubic však již vědí, kdo dr. Blahout byl. I vzhledem k této skutečnosti bude užitečné přiblížit čtenářům výraznou osobnost PhDr. Antonína Blahouta, bývalého ředitele pardubické reálky a prvního sociálně-demokratického předsedy revolučního ONV v roce 1945. Plasticky nám tak vynikne jeho mnohostranná činnost pro školu i Pardubice a pochopíme, proč si tento výborný člověk a pedagog zaslouží naší pozornosti po letech.

Hned po příchodu Němců do republiky začalo se v Pardubicích pracovati ilegálně proti nim. Utvořily se dvě skupiny, jedna vojenská za vedení podpl. Tacla, druhá se soustředila v hotelu Veselka kolem hoteliéra Košťála a dr. Žváčka. První skupina byla brzy Němci zlikvidována, druhá v červnu 1942. Chybou obou skupin bylo, že se členové scházeli při víně, pilo se a neopatrně mluvilo, čímž se Němcům usnadnila práce. Ke konci června 1942 bylo přes čtyřicet lidí popraveno a mnozí odvezeni do koncentráku.

Vzhledem k tomu, že po židenickém puči hrozilo NOF rozpuštění, rozhodlo se její vedení o vytvoření aliance s dalšími pravicovými silami. 7. dubna 1934 tak vstoupila ve velké klubovně paláce Metro v Praze na politickou scénu nová organizace – Národní fronta, zahrnující 10 složek: NOF, Radikální národní demokracii, Národní stranu živnostnictva a obchodnictva, Národní tábor prof. Stanislava Nikolaua, Sdružení katolických zemědělců, Selský svaz, Sdružení majitelů domů, Svaz zemědělců a dělníků, Konzervativní stranu a Družinu dobrovolců zahraničního vojska gen. B. Konopáska.