Vojíni PTP (pomocné technické prapory), tak zvaní černí baroni, se neobvyklou měrou podíleli v letech 1950 až 1954 na výstavbě Pardubic. Níže uvedu bližší podrobnosti týkající se účasti vojínů PTP na vojenských i civilních stavbách a zvláště mladším občanům chci poskytnout vysvětlení, co útvary PTP byly a proč vznikly.
Podle celostátních údajů bylo přidrženo k nuceným pracím kolem padesáti tisíc pétépáků. Prapory, pod jejichž soustředěním byli vojáci ve sledování, byly na několika místech Československé republiky. Pardubičtí měli prapor v roce 1954 ve Zdechovicích.
V Pardubicích byly umístěny pouze pracovní roty v dřevěných barácích na letišti a na Skřivánku. V letech 1950 až 1954 to bylo střídavě 500 až 1000 pétépáků, pracujících pod hlavičkou firem Konstruktiva a Posista, kteří se podíleli na výstavbě nového sídliště Dukla, na vojenských činžácích na Slovanech a na generální rekonstrukci letiště. Postavili celou novou betonovou letištní plochu s příslušenstvím. Také nová silnice Popkovice – Čepí byla jejich dílem.
Mimo město Pardubice byly na různých místech kraje budovány vojenské i civilní objekty. Na příklad v Chrudimi, Heřmanově Městci, Kostelci, Bohdanči, Zdechovicích a dalších místech kraje.
Komunistický režim považoval za ohrožení moci KSČ poskytnutí vojenských zbraní lidem s odlišným politickým názorem.Mnozí občané byli obviněni z protistátních postojů, velká část jich byla odsouzena na léta do vězení za činy, které nikdy nespáchali. Pro mladé muže, kteří museli nastoupit vojenskou službu, byly zřízeny útvary PTP beze zbraně s úkoly vykonávat pomocné práce v dolech a na stavbách. I někteří starší občané byli po návratu z vězení převáděni k útvarům PTP, aby nad nimi byl zajištěn stálý dohled. K PTP byli odvedeni lidé ze zrušených církevních i civilních společenství, kněží, důstojníci za druhé světové války bojující proti nacismu na západní, ale i na východní frontě, a proto se mezi mladými vyskytovali vojíni v základní službě, kterým bylo i více jak padesát let. Zatímco základní vojenská služba trvala ze zákona dva roky, pétépákům byla stanovena na neurčito. Odsunu do gulagů zabránila snad jen smrt Stalina a Gottwalda a protest mezinárodních společenství na ochranu lidských práv. Popsání způsobů jednání a slovních výrazů některých stranických velitelů k pétépákům by bylo historickou ostudou pro ČSA.
Je třeba uvést, že v té době existovaly také útvary TP (technické prapory), jejichž někteří členové dezinformují veřejnost, že též patřily k útvarům PTP.
Rozdíl ve slůvku „pomocné“ byl v tom, že vojíni TP měli dva roky, vojenský zácvik se zbraní, dostávali vojenský žold a za práce, které vykonávali na stavbách, jim byla vyplácena mzda v plné výši jako firemním zaměstnancům.
Naopak vojákům PTP vyplácen nebyl, větší část mzdy jim byla srážena na úhradu vojenských výdajů a ze zbývající části poskytnuta polovina na nutné osobní potřeby a druhá polovina střádána ve formě úspor na vkladní knížky, uložené do trezoru u velitele, bez možnosti kontroly. S odchodem do civilu byly při předávání knížek zjišťovány neodpovídající hodnoty a neodsouhlasené výběry. Stížnosti postižených byly odmítány jako neřešitelný problém.
Připomínám zde závěrečnou větu citátu na desce KPV a PTP v podloubí Krajského úřadu v Pardubicích: „Občane, pamatuj, že svoboda je ti svěřeným darem a ty jsi povinen ji hájit.“
