Mimořádnou výstavu České oběti Plötzensee připravil v loňském roce historik Jan B. Uhlíř ve spolupráci s pracovníky Památníku německého odboje (se sídlem v Berlíně). Vůbec poprvé jsme se mohli uceleně seznámit s příběhy Čechů popravených nacisty v Berlíně-Plötzensee. Na jednotlivých panelech expozice byly představeny osudy vybraných osobností z každé odbojové i profesní skupiny (Obrana národa, Petiční výbor Věrni zůstaneme, Politické ústředí, Sokol, ilegální KSČ ad.). V Plötzensee bylo popraveno 674 našich občanů (z toho 613 za protinacistický odboj), kteří tím představují nejpočetnější skupinu zahraničních obětí této věznice. Přišli jsme s úctou k těm, jejichž život byl přerván nacistickou gilotinou. Řadu význačných hrdinů odboje známe – nyní však ze společného česko-německého projektu vznikla nejen výstava v Senátu ČR, ale také databáze všech obětí s prezentací související dokumentace: Gedenkstätte Plötzensee. Jan Volek ani Antonín a Milan Kubištovi, příslušníci domácího odboje, s jejichž osudy bych chtěla alespoň v krátkosti čtenáře seznámit, zatím nemají u medailonů podobenku. Patří mezi ty, jimž se dosud dostalo jen malé pozornosti ze strany historiků – s výjimkou příspěvků ve Zprávách Klubu přátel Pardubicka a publikace „S Moskvou za zády“, která byla také v ZKPP recenzována.
Jan Volek, narozený v Uhrách, ale srdcem Východočech, protože právě zde nalezla
jeho rodina skutečný domov. Pardubice, Králíky, Opatovice nad Labem, tak se měnilo
pracovní působení živitele čtyřčlenné rodiny. Na Pardubicku se zapojil do odboje
jak Jan Volek, tak Milan Kubišta, kterého sem z Prahy zavály pracovní povinnosti
prokuristy stavební firmy Rudolf Kunc, a jeho otec Antonín, rodák z (Velké) Řetové.
Svědkem jejich posledních chvil byly a jsou dodnes zdi popravčí místnosti dnes
pietně upraveného památníku Berlín-Plötzensee.
Letos v březnu nás bohužel opustila poslední pamětnice tragického období v Opatovicích
nad Labem – její vzpomínky na útlé mládí a nezištná pomoc jejích rodičů
směřovaná do svatobořického lágru, kde byla internována manželka a dcera Jana
Volka, iniciovaly nejen sepsání těchto životních příběhů. Spolek pro zachování odkazu
českého odboje pro paní Hanu Vidímovou zajistil čestné místo mezi pozvanými
na pietní akt u Památníků návratu letců, kde při neformálním setkání přednesla verše
letce RAF, jehož otec byl právě jedním z těch v Berlíně popravených.
Svědkem okamžiků za nacistickými mřížemi, kdy bylo ještě možné v celách
doufat, byl Jan Cebe-Haberský. Zanechal vzpomínky z těch temných dnů a nepsal
jen o sobě, i když nemohl očekávat jiný ortel než popravu, které nakonec zázrakem
unikl. Bezprostředně po válce měl o to více snahu podat svědectví o všech hrdinech
z berlínských cel smrti. Nadlouho, resp. až do dnešních dnů, jsou jeho paměti „Dům
mrtvých“ jediné a vlasně i nedoceněné – přímočarost vzpomínek, poslední okamžiky
loučení… V kontrastu s nacistickou zvůlí se dozvídáme o vězeňské knihovně a četbě,
která byla odsouzencům na smrt umožněna díky vstřícnosti zdejšího kněze. Literatura
z této knihovny žila ve svém vlastním světě, jak jinak si vysvětlit, že nejen
Jan Cebe může v Moabit a Berlín-Plötzensee z ní čerpat posílení „Čtu divadelní hry
A. P. Čechova v originále … největší mou radostí každého rána … bohatství a krása
řeči, hloubka a básnická síla výrazů. Síla i nám, kteří čteme. Nejenom víra, ale i jistota!
Táž jistota, kterou měl Hus, Komenský, Masaryk, … Jistota ducha. Jistota pravdy… Čtu
knihu Francise Bacona „Essays“ a srovnávám mravní, demokratické a humánní zásady
doporučované Alžbětině Anglii… čtu Scottovy The Poetical Works … Největší dar Plötzensee
byl Dostojevský, Shakespeare, Schiller …
Vzpomínám si na svoji choť. Četl jsem ve Scottově básni The Lay of the Last Minstrel:
True love’s gift which Good has given
To Man alone beneath the heaven.“
Zajisté i Jan Volek našel duchovní oporu v knihách nespálených v květnu roku
1933. Jako sedmnáctiletý četl „Pro Archia“ od obránce republiky Cicerona nebo
Illiadu… Tak jako knihy z vězeňských poliček, které přežily všechny hrůzy, které lidé
lidem nachystali, tak přežila vzpomínka a památka na Jana Volka a Kubištovy lze tak
doplnit jedno z bílých míst – nejen regionální – historie.
Pedagog a novinář Jan Cebe-Haberský nemohl jednotlivě popsat vše, čeho byl
svědkem, po válce však jednoznačně konstatoval: … „Žádný národ na světě si vědomě
nepostavil hroznější filozofii násilí a zabíjení, nevsál ji radostněji do svých žil, nejásal
s větším opojením nad hetakombami smrti a nad pustošením měst a zemí, neschvaloval
zpupněji a zlobněji seznamy popravených. Svět tomu nevěřil, nechtěl věřiti. Za tuto
zkušenost zaplatily těžce miliony mrtvých, zničenými zeměmi a miliardami hospodářských
a finančních ztrát. Nejtěžší byly oběti na životech, neboť odcházeli nejlepší a nejvzácnější
bojovníci za svobodu a lidská práva…
Mrtví z Plötzensee … Jejich duch nechť vede!“
Mezi těmi je i prof. PhDr. Jan Uher, spoluzakladatel moderní pedagogiky,
na něhož J. Cebe vzpomíná: „Pamatuji si na jeho jemný, vzácný přednes, jak posuzoval
střízlivě situaci, když jsme spolu jeli polic. autem k hlavnímu líčení F. Richtra“.
Drobnou vzpomínku na tuto výraznou osobnost, kterou se Zdeněk Vančura, tehdejší
stipendista Laura Spelman Rockefeller Foundation, neosmělil oslovit, alespoň zaznamenal
ve svém dopise z podzimu roku 1926, kdy se právě přišedší z Evropy ocitli
v newyorském studentském International House na Riverside Drive před odjezdem
na příslušné university. Dr. Jan Uher mířil do Chicaga, kde bylo nanejvíš vhodné
prostředí pro jeho odbornou specializaci, protože se zde nacházel i značný počet škol,
v nichž byli studenti s rodinnými kořeny v Československu.
Ve svých berlínských pamětech Cebe-Haberský evokuje způsob žití, existenci
z minuty na minutu: „Neztratili jsem zájem do poslední chvíle, s ještě větší vírou
srovnáváme, studujeme a pracujeme. Tato doba bude věčnou obžalobou národa, který
se dal snadno svésti k nesmyslnému zbožnění moci a který chce postaviti svou velikost
na krvi, nenávisti a porobě.“
Jeho další slova, která patřila nacistům, jsou tak aktuální, že v citaci vynechávám
slovo německý: „Bude hanbou býti členem národa, který žil a bezmyšlenkovitě věřil
takovým ideálům. Budou se hanbiti soudci, kteří nás hnali pod rouškou bronzového
pozlátka na jatky, bude to hanbou spisovatelů a žurnalistů, profesorů a učitelů.“
Berlín, 12. červenec 1943 je dalším dnem, pro nějž je hanba přílišným eufemismem,
a kdy padli další hrdinové našeho odboje
Jan Volek – Antonín Kubišta – Milan Kubišta
I v tento den nic netušící Volkův syn Alois vzlétá na další misi v letounu Liberator…
Jan a Alois Volkovi
Volkova rodina, maminka s dcerou Janou, byly – téměř rok před tímto osudovým
datem – v září roku 1942 deportovány do Svatobořic.
Volková Aloisie – zatč. 17/9 1942, popr. 29/6 1944
Volková Jana – zatč. 17/9 1942, popr. 25/4 1945
Do tohoto internačního tábora jim přátelé ze sousedství v Opatovicích nad Labem
– manželé Václav a Josefa Půlpánovi – posílali balíčky s potravinami. I jim je určena
vzpomínka a poděkování. Již si ji samořejmě nemohou přečíst, ale jejich jedinou
dceru Haničku potěšilo, že se nezapomíná. K Opatovicím se váže i jméno jiné statečné
ženy, učitelky Lidmily Malé, která zde měla domovské právo, i když se zde
nenarodila. V Pardubicích vystudovala a získala učitelské místo.
Těžko se vžít do pocitů lidí odbojářům nejbližších …15. března 1941 jsou Kubištovi
zatčeni – nekonečná muka v nacistických věznicích – zakusil je se stejnou statečností
i Jan Volek, zatčen stejného dne: věznice Pankrác (6 měsíců), Drážďany (6 měsíců),
Ichtershausen u Erfurtu (1 rok). Od rozsudku – vyneseného 11. 11. 1942 (Lidovým
soudním dvorem k trestu smrti za přípravu k velezradě, zemězradu a napomáhání
nepříteli) nad Kubištovými a o den později nad Janem Volkem – jsou 8 měsíců v celách
smrti věznice Berlín-Plötzensee.
Pokud se seznamujeme s dokumentací zveřejněnou na portále Gedenkstätte
Plötzensee, musíme vzít v úvahu datum a místo vzniku a zejména okolnosti, za nichž
byly pořizovány výpovědi – po válce došlo k šetření těchto událostí, aby nedocházelo
k chybné interpretaci ohledně domácího odboje. Únor 1948 zabránil historikům pokračovat
v tomto výzkumu, a tak se o odbojové činnosti Jana Volka a Kubištových
dočítáme jen v knize „Komando statečných“, v níž jsou některá jména změněna,
a můžeme se právem domnívat, že ne všechny dokumenty a informace jsou čtenáři
předloženy v úplnosti a se znalostí všech skutečností, zvláště víme-li dnes, jakou
úlohu u tého odbojové skupiny sehrál sovětský major GRU A. L. Michejev, vystupující
pod jménem Mochov a včas mizící „ze scény“ i jeho život ohrožující.
Po osvobození v květnu 1945 se začínají sčítat oběti nacistické zvůle, pohasnou
poslední naděje, že někdo z Plötzensee přežil. V Opatovicích nad Labem i Třeboni
se s Janem Volkem všichni, jež ho želeli, mohli rozloučit jen symbolicky. V prvních
mírových dnech při bohoslužebné vzpomínce tomu bylo zřejmě v Třeboni, usuzujeme
tak proto, že se loučí jen s Janem Volkem, protože se k rodině ještě nedostala zpráva
o tom, že syn Alois Volek zahynul s celou posádkou při havárii letounu na Azorech
v březnu 1945. Jan Volek měl dalších 5 sourozenců a víme, že dva z nich žili v Čechách,
další tři v Rakousku, poblíž Vídně. Obou tragédií v rodině se dožili i staří prarodiče
Marie a Johann/Jan Volkovi, kteří se vrátili za 1. republiky do Třeboně, odkud
vzešel jejich rozvětvený rod.
Poděkování za poskytnutí kopie Jan Volek – smuteční oznámení s verši J. V.
Sládka míří do jižních Čech, k autorovi řady článků a publikací z historie 2. světové
války. Pan Vladimír Kos za svoji knihu „Květen 1945 v jižních Čechách“ získal
Literární cenu Miroslava Ivanova, kterou vyhlašuje Klub autorů literatury faktu,
a k tématu se pro rozsah a objevy z dalšího bádání znovu vrátil druhým dílem „Květen
1945 v jižních Čechách. Nová místa, nová dramata“. O Volkovi se zmiňuje ve své zatím
poslední knize „Dva generálové. Čeští vlastenci z jedné majdalenské chalupy“, protože
Jan strávil studentská léta v jižních Čechách – v Třeboni. Na zdi budovy zdejšího
gymnázia je pamětní deska se jmény obětí z řad profesorů i studentů, tedy i Jana
Volka, který zde maturoval s vyznamenáním.
Jemu po válce udělené vyznamenání in memoriam je kdesi zapomentuto a zůstává
do dnešních dnů připomenuto pouze zápisem ve Věstníku MNO. V České republice
žijí potomci rozvětveného rodu Volek/Wolek z Třeboně, nemají však ponětí,
že dva z nich položili život – i za jejich svobodu. Marie a Johann Volkovi měli 6 potomků
a tři z nich, včetně Jana, žili po převratu v roce 1918 v naší republice. Zde
vyrůstal i Miroslav Volek, který vzdáleně patřil do zmíněného třeboňského rodu,
ale víme o něm jen to, že za mládí skautoval, tak jako o generaci starší Adolf Wolek.
Mirkův skautský zápisník se svého času „zatoulal“ do Pardubic.
Volkovi i všechny další oběti z Opatovic nad Labem mají pomník vystavený ze
svých činů i pomník skutečný. Nelze jej sice minout, ale nevyčteme z něj utrpení
těch, jejichž jména jsou odlita na pamětních deskách. Na webu obce je v sekci Historie
jen velmi obecná informace „Dalšími občany, kteří položili své životy v boji proti
německým okupantům, byli Jan Volek, Alois Volek, Josef Žák a František Vacek“, proto
vzešlo přání od jedné z posledních zdejších pamětnic, abych jejich statečnost připomněla.
Takto jsem již učinila v případě Aloise Volka nejen ve stati „Nad větrným
mořem“ ve Zpravodaji Spolku odboje a ve Zprávách KPP, ale také recitací veršů, jichž
byl voják-letec Volek autorem, při pietní vzpomínce u Památníku návratu letců RAF
a při slavnostním odhalení pamětní desky jeho spolubojovníkovi A. Jurmanovi.
Životní příběhy a lidské osudy bývají spletité, a proto připojuji vzpomínku na dívku
jménem Milada, která ztratila jak bratra Milana, tak otce Antonína Kubištu, profesora
na středních školách, který se zapojil do odboje spolu s Janem Volkem. Nevrátil
se ani její přítel Alois. Jejich společné chvíle jsou vtělené do vojákovy básně „Snad“
– bezstarostné mládí si nepřipouštělo, že platí slova generála při slavnostní přísaze
určené rodičovstvu a všem blízkým „že již jim nepatříme, že náležíme státu a vlasti“.
„Jeho srdce dovedlo trochu více než plnit rozkazy a nelekat se boje s nepřítelem jeho
rodné země. Jeho srdce bylo citlivou strunou, jež se dovedla rozezvučet při každém vjemovém
zážitku …“, citujeme Hugo Jindřicha Slípku, který na kamaráda, spolubojovníka
z 311. perutě RAF nezapomněl ani ve svém poválečném exilu v městě Mississauga,
odkud nebylo daleko do Toronta, kde Mirko Janeček vydával „Kanadské listy“, v nichž
občas uveřejnil i básně Aloise Volka, které měl H. Slípka k dispozici.
Tato vzpomínka na statečné osobnosti je i příležitostí k zamyšlení, jak málo stačí,
aby se člověk ocitl na správné anebo špatné straně dějin. Marie a Johann Volkovi ve
válce ztratili nejen syna Jana, ale i dva vnuky – letce Britského Královského letectva
Aloise, který havaroval v letounu Liberator, a vojáka Ervína, který padl u Charkova.
Nebudeme-li v každodenním životě pečovat o demokracii, může se stát, že se opět
bratranci ocitnou na opačné straně „barikády“.
Když Alois Volek na gymnáziu v Pardubicích maturoval, jeho otec Jan v Pardubicích
pracoval v Zemské donucovací pracovně jako úředník-účetní a netušil, jak
se synovy maturitní otázky z českého jazyka (Rudolf Medek: Malý Vojáček, Světová
válka v naší próze a verši, Josef Kopta: Třetí rota…) promítnou do bojového ducha
Aloise a předznamenají jejich práci v odboji domácím a zahraničním. Bojovali za svobodné
Československo, jak ve svých verších Alois mnohokrát vyjádřil.
(pokračování)
