Paní Březinová, co se Vám vybaví, když se řekne rok 1965? „V tomto roce jsem končila devítku a připravovala na přijímací zkoušky na střední, následně nový režim, noví profesoři, kamarádi a tak.“
Paní Buryánková, co se Vám vybaví, když se řekne rok 1965?
„Rok 1965? V mém životě rok velice důležitý! Když byl náš klub v plenkách, já maturovala.
V tomto roce jsem ještě měla maminku a tatínka. Se sestrou jsme společně bydleli v ulici Sladkovského. V přízemí byla optika. Přes jeden dům (možná dva) žila vinárna Paříž. Tančilo se tam, hrála živá muzika. I venku bývalo dost hlučno. Zavírali jsme okna.
A co maminka v týdnu vařila? Bývala dršťková polívka a vdolky, pajšl, cibulačka s hovězím masem, hrách a kroupy, chlupaté knedlíky s cibulkou a vajíčkem, žemlovka, v sobotu kynuté buchty. V neděli nejčastěji voněla hovězí polévka s domácími nudlemi. Lžíce v ní musela stát. A maso – nejčastěji vepřové. A domácí kyselé zelí!
Maso se kupovalo u Wurstů. Dnes je v bývalém řeznictví kavárna. Ale malé bílé a černé kachličky na stěnách zůstaly.
Jaká technika sloužila v domácnosti? Měli jsme pračku a ždímačku, televizi, rozhlas po drátě, remosku, lux, fén, elektrickou žehličku, elektrickou dečku do postele. V kuchyni se topilo v kaborkách, obývák vyhřívala vyšší kamna, v ložnici se netopilo. Nosili jsme uhlí, vybírali popel, štípali dříví. Měli jsme tři kola. Telefonovat jsme výjimečně chodili na hlavní poštu. Psaly se dopisy.
Užívali jsme MHD, nejvíc jsme jezdili ze zastávky u záchodků. Kupovaly se zde jízdenky. Zastřešený čekací prostor vyhovoval v nepříznivém počasí.
SVVŠ jsem 8. 6. 1965 ukončila maturitou. V našem ročníku byli absolventy i Jiří Bartoška a Jana Švandová. Se spolužáky se pravidelně scházíme. Okamžitě fungují přezdívky. A vzpomínky jsou k nezaplacení!
O prázdninách jsme s malou skupinkou děvčat a panem vedoucím prošli Slovenský ráj. Dodnes nezapomenutelné! A přidali jsme si ještě dvě túry ve Vysokých Tatrách. Turistiku mám ráda dodnes. Tehdy jsem chodila cvičit do Dynama na Olšinkách. V roce 1965 byla spartakiáda. Nacvičovala jsem ji. Sestra cvičila na Strahově. Byla jsem přijatá na vysokou školu.
Měla jsem ráda písně Suchého a Šlitra. Ze zpěváků u mě vedl Waldemar Matuška, Eva Šilarová a Hana Hegerová.
Chodila jsem do kina Svět v Grandu, kina Jas a na Duklu. V Grandu jsme tancovali klasiku a foxtrot, twist, charleston, jive. Ve čtvrtek jsme stáli fronty před knihkupectvím.
Časopis Mladý svět se prodával pod rukou. Byla to podpůltovka! Paní prodavačka v tabáku na rohu ulice Sladkovského a Třídy Míru nám ho schovávala. Dnes tam je zlatnictví.
Chodili jsme randit do Jiřinkových sadů (dnes Tyršových). A na podzim jsme obdivovali záhony s mnoha druhy jiřinek. Nádhera!
A taky se spravovaly punčochy. Nevyhazovaly se, byly dost drahé. Když uteklo očko, stály jsme dlouhatánskou frontu ve Smilově ulici. Paní na stroji to zašily tak, že to nebylo vidět.
Nosily jsme kombiné, podvazkový pás, punčochy se švem, sukně 14 cm nad kolena. Šaty nám šila švadlena (např. k maturitě). Botičkám jsme říkaly podle tvaru podpatků jehly, nebo kačenky.
O homosexuálech a drogách jsme věděli pramálo. Pokud jste dočetli až sem, jistě chápete, že rok 1965 byl pro mě jeden z nejšťastnějších.
V roce 2019 jsem se stala členkou Klubu přátel Pardubicka.“
Paní Milatová, co se Vám vybaví, když se řekne rok 1965?
„Bylo mi 10 let, chodila jsme na základní školu a sportovala jsem. Dělala jsem atletiku – běh a plavání. V té době mne nic jiného nezajímalo. Na panenky jsem byla moc velká a na kluky mladá.“
Paní Pospíšilová, co se Vám vybaví, když se řekne rok 1965?
Jak můžu na tu dobu vzpomínat? Ano, něco si pamatuju, v září jsem šla do první třídy. Je to zvláštní, ale prý docela normální, že si lidé pamatují hlavně to negativní – prý jsou to věci, které dřív mohly člověku zachránit život, tak si je dobře uložil do hlavy, takže já to tak opravdu mám.
Z první třídy si pamatuju jak nám patrně každé pondělí kontrolovala učitelka jestli máme čisté uši! Já z toho měla strašné trauma, protože do ucha se nepodíváte zda je či není čisté. Uši a krk myslím taky kontrolovala, čistá hrůza.
Pak si ještě pamatuju že jsme měli odevzdat podepsanou žákovskou. Řekla jsem kamarádce v lavici, že podpis nemám, ale než přišla učitelka k naší lavici zvládla jsem něco jako podpis vytvořit. Učitelka procházela třídou a jen tak zběžně prohlížela žákovské. I s tou mou byla spokojená do chvíle, než se ozvala kamarádka z lavice: „vždyť jsi říkala, že to nemáš podepsané?“ vrátila se jak tohle zaslechla, a zkontrolovala, že opravdu je tam nějaká čmáranice co není určitě od mých rodičů… byl to průšvih.
Třetí vzpomínka, kterou na první třídu mám, je nástěnka. Nevím zda na ní byly nějaké politické zprávy, ale dodnes vidím fotku, na které je nákladní auto a pod kolem je vidět dětská hlavička. Ano, byli jsme upozorňováni na nebezpečí, protože přímo před naší školou byla silnice s dost silným provozem aut a tramvají. Děvčátko prý vstoupilo do vozovky, taky jsme to tak s rodiči dělali, v půlce jsme čekali až se uvolní druhý, protisměrný pruh. Takže tahle holčička taky šla do půlky, ale když v protisměru pořád jela auta dostala strach a chtěla přeběhnout zpět, ale tam už jel ten náklaďák…
Tak to je můj rok 1965 asi. Možná 1966 a 7, to si vzpomínám jak jsme chodily ze školy do družiny, jak jsme si cestou četly v čítance, bylo nás pět holek, kamarádek, všechny se někam ztratily, když jsem do čtvrté třídy v roce 1968 už šla v západních Čechách.
Taky si vzpomínám jak jsme si v družině v Brně ze čtverečků vystřižených z krabice od bot vytvářeli první pexeso!
Na černé sklo jsme lepili písek a mušle do tvaru kytiček, ale nikdo z nás myslím u moře nebyl.
A v pohádce Sezame otevři se jsme vůbec netušili že sezam je semínko, protože kromě máku a soli na rohlíkách nic jiného nebývalo.“
Pane Skotnico, co se Vám vybaví, když se řekne rok 1965?
„Škola doma úkol doma něco práce a potom do večera venku. Bylo to krásné dětství.“
Paní Štolovská, co se Vám vybaví, když se řekne rok 1965?
„V roce 1965 jsem byla školačkou, která navštěvovala ZŠ ve Staňkově ulici v Pardubicích. Každým coulem Duklačka. Mezi mé oblíbené předměty patřila biologie. Kytíčky, to bylo moje. Absolvovala jsem různé soutěže v poznávání rostlin.
S paní učitelkou třídní, která učila i biologii, jsem vycházela velmi dobře. Naše třída patřila mezi velké sběrače bylin. Nejvíce přibývaly přeslička, lopuch, kopřiva a list břízy. Horší to bylo s hluchavkou a květem pivoňky. Nedalo se nic dělat, také jsme je sbírali a sušili na půdě školy.
Víte, co se ještě v tomto roce stalo? Dostala jsem úplně nové kolo, 3/4 modré kolo Sport. Já , která dosud dědila kola po starších bratrech. Toužila jsem sice po červeném kole Favorit, ale to nic. Byla jsem šťastná jako blecha.
Na kola se tenkrát stála fronta. V Pardubicích byla jedna prodejna. Tuhle modrou tříčtvrtku mám dodnes. Sice už nejezdí, ale stojí ve sklepě.
A co se ještě stalo? V roce 1965 jsme měli povoleno sledovat z půdního vikýře naší školy dojezd etapy XVIII. ročníku cyklistického Závodu míru na stadion tehdejší Rudé hvězdy. Byl to zážitek.
A nesmím zapomenout, moje paní učitelka Roháčková, která mě hodně naučila stále žije. Chodím ji navštěvovat do domu s pečovatelskou službou. Letos jí bude 88 let.“
Paní Vaňková, co se Vám vybaví, když se řekne rok 1965?
„V roce 1965 mně bylo 11 let a chodila jsem do páté třídy ZDŠ v ul.Bratranců Veverkových (funguje kupodivu dodnes ). Pamatuji dřevěné sklápěcí lavice s kalamáři na inkoust (my ale už psali plnícími pery). Do školy jsem to měla tak 500 m, neb jsme ve stejné ulici bydleli v domě s balkóny plnými muškátů… byl postaven v roce mého narození a můj otec ho dostal od svého zaměstnavatele (Křižíkova elektrárna později teplárna na Karlovině). On měl vystudovanou elektrotechnickou průmyslovku v Praze, ale práci „bílého límečku“ si moc neužil. V roce 1956 se dle vládnoucích soudruhů nevhodně vyjádřil k vpádu sovětské armády do Maďarska a už šupajdil za trest stavět elektrárnu v Opatovicích nad Labem, a to s lopatou v rukou. Paradoxem je, že v ní potom pracoval až do svých 60 let, kdy odešel do důchodu a za věrnost dostal náramkové hodinky. Maminka byla vyučenou fotografkou a pracovala ve výrobním družstvu Fotografia… a všichni ji znali…fotila je na občanky, řidičáky, na svatbách…Do školy jsme chodili pěšky, a protože mamka pracovala do 18 hodin každý den a tenkrát i v sobotu do 12 hodin, tak jsme se sestrou nosily klíč od bytu na krku a po příchodu domů jsme si dělaly domácí úkoly (samy ) a drobné domácí práce, co nám je maminka nachystala a potom jsme šly ven. K domu patřil velký dvůr, ale ten nám nestačil , tak jsme využívali s dětmi ( kluci s holkama ) i sousední areál garáží a skladů. Kde probíhaly hry na Indiány, četníky a zloděje…. když se blížil čas večeře, maminky z balkónů nás svolávaly a někdy jim to dalo i dost práce. Také jsme sami jezdili na kolách po silnici, která byla v místě dnešní rychlodráhy kolem starého nádraží…moc aut nejezdilo. Občas ji pokryl sníh a vedla trošku z kopečka, tak přišly na řadu sáňky. S rodiči jsme jezdívali lyžovat do Krkonoš (tehdy to nebylo obvyklé). Otec závodně lyžoval a elektrárna měla v Peci pod Sněžkou Náchodskou boudu. I v roce 1965 jsme tam trávili vánoce i Silvestra. Nebyly jsme se sestrou moc nadšené, umění lyžovat jsem ocenila až později a dodnes se ráda svezu na sjezdovkách (před 14 dny např. na ledovci Kitzsteinhorn v Rakousku). V roce 1964 (po několika letech čekání v pořadníku) jsme si slavnostně přivezli z Mototechny novou Škodu Octavii v krásné modré barvě. A od té doby nás rodiče vozily na výlety po hradech a zámcích, na přehradu Seč koupat, dokonce i moře v NDR na ostrově Rujána (tedy studený Balt) jsme autem navštívili. Potom ještě Bulharsko a šlus…jinam nás nepustili.
Pohledem zpětně je jasné, že dětskýma očima vnímaná tehdejší realita nevypadá zas tak zle… ale blížil se rok 1968 a s přibývajícín věkem už ten pohled byl jiný a spíše kritický, na gymnázium jsem nastoupila v roce 1969 a zažila tam vyhazovy oblíbených kantorů, odnášení závadných knih do stoupy a další a další nepěkné věci, ale to už by bylo mimo téma.“
Paní Votrubová, co se Vám vybaví, když se řekne rok 1965?
„V roce 1965 mně bylo 14 let. Chodila jsem do 8. třídy, po prázdninách jsem šla do 9. třídy. O KPP jsem nevěděla, a abych řekla pravdu, a ani by mě to nezajímalo. I když teď to na mě není vidět, tak jsem hrála košíkovou.“
