V roce 1390 skončil vleklý právní spor o Pardubice a Vilém se Smilem Flaškou
definitivně přišli o značnou část svého majetku, včetně pardubické tvrze. Od té doby
nahradili přídomek „z Pardubic“ novým „z Rychmburka“. Majitelem Pardubic se stal
oblíbenec krále Václava IV. Jan (nebo také Hanuš) z Milheimu. Ten vlastnil město až
do své smrti v roce 1405 a pak máme až do roku 1420, kdy je majitelem pardubického
panství Viktorin z Kunštátu a Poděbrad, otec pozdějšího českého krále Jiřího, zamlžených
patnáct let bez nějakého písemného dokladu, kdo Pardubice vlastnil.
Mezera v seznamu majitelů Pardubic byla pro zájemce o historii tohoto města jistě
nepříjemná a snažili se s ní nějakým způsobem vyrovnat. Například Josef Sakař těch
několik let nenápadně ignoroval a od Hanuše z Milheimu plynule přešel k husitské
revoluci a autoři Dějin Pardubic z roku 1989 nabídli domněnku, že Pardubice nejspíš
už v roce 1406 koupil Boček z Poděbrad. To je však v rozporu s informací, kterou nám
již v roce 1687 nevědomky poskytl Bohuslav Balbín (1621–1688).
totiž vydal spis Miscellanea historica regni Bohemiae, kde v 11. kapitole
I. knihy II. dekády popsal starý český kodex se 172 rodovými znaky. Původní rukopis
se do dnešní doby nedochoval, ale Balbín požádal v roce 1664 Jiřího Krugeria
(1608–1671) o pořízení jeho kopie a ta je v současné době uložena v archivu Národního
muzea jako rukopis č. 44. Balbín se domníval, že erbovník obsahuje znaky dvořanů
Karla IV., a proto rukopis nazval Aula Bohemica Caroli IV a jeho vznik kladl
do poloviny 14. století. Analýza jednotlivých znaků, kterou provedl např. Martin
Kolář (1902) a Vladimír Růžek (1986), posunula stáří kodexu až do doby panování
Václava IV., název erbovníku už ale zůstal.
V souvislosti s Pardubicemi najdeme v Balbínově spise dva znaky: jeden pod názvem
Domini Flascae s popisem In rubro campo Equus dimidius frenatus albus (bílá
polovina koně v červeném štítě) a druhý nadepsaný Domini de Pardubicz s popisem
Gallus albus in flaur (bílý kohout na zlatém štítě). První znak evidentně patří Flaškům
z Rychmburka a druhý majiteli Pardubic v době vzniku rukopisu (Hanuš z Milheimu
to být nemůže, v jeho znaku najdeme mlýnské kolo a půl orlice, ale kohouta ne).
Je tedy potřeba objevit někoho, kdo měl v rodovém znaku kohouta (přitom je třeba
vzít do úvahy, že Balbínem uvedená kombinace stříbrné a zlaté barvy je v heraldice
velmi neobvyklá a ani u dalších erbů v Aule Caroli barvy často nesouhlasí se skutečností),
měl nějaký vztah k východu Čech a nebyl zrovna nemajetný. A jeden vhodný
kandidát by tu byl, a to v těsném sousedství Pardubic.
V září 1398 prodal Budiš z Dašic veškeré své zboží v Dašicích a v Kostěnicích,
s tvrzí, kostelním podacím, mlýny a poplužními i kmecími dvory za 1600 kop grošů
pražských Bočkovi z Kunštátu a z Poděbrad, který ale nepodržel dašické zboží příliš
dlouho, protože již počátkem 15. století byl majitelem zmíněných statků Mikuláš
z Barchova. Ten se ostatně podle smlouvy angažoval i v majetkové transakci z roku
1398, jak je zřejmé ze sepsané kupní smlouvy: „Já Budiš z Dašic vyznávám, že jsem
prodal urozenému muži panu Bočkovi z Kunstatu řečenému z Poděbrad všechno zboží
v Dašicích a v Koštěnicích…. za šestnácte set kop grošů pražského rázu, a to mi všechno
splnil až do půl čtvrta sta kop grošů, kromě těch půl
jedenácta sta kop, ježto mají panu Mikulášovi z Barchova
zaručeny býti…“
Mikuláš z Barchova nebyl žádný bezvýznamný
zeman. Účastnil se aktivně veřejného života, byl
členem královské kanceláře Karla IV. a například
v roce 1360 pobýval na papežském dvoře v Avignonu.
Zemřel kolem roku 1405 a Dašice po něm
převzal jeho syn, rovněž Mikuláš. Barchovští byli
i hospodářsky úspěšní, protože když roku 1507 prodával
Mikulášův pravnuk Čeněk své zboží Vilémovi
z Pernštejna, tvořilo ho již městečko Dašice,
Koštěnice, Moravany, Platěnice, Ostřešany, Veliny
a Hedčany, a dostal za ně 8000 kop grošů českých.
Na nejstarším známém vyobrazení erbu vladyků z Barchova v erbovním sále na
hradu Lauf v Bavorsku (polovina 14. století) je na stříbrném štítě černý kohout s červeným
zobákem, nohama a hřebínkem, v erbovníku Kryštofa Viléma Haranta z Polžic
(17. st.) je černý kohout rovněž na stříbrném štítě, nohy a zobák má však zlaté a na
hrdle má zlatý obojek, v erbovníku Václava Ignáce Vratislava z Mitrovic (17. st.) jsou
nakresleny erby dva: je na nich černý kohout s červeným hřebínkem ve zlatém
poli, liší se v tom, že na jednom má kohout na krku zlatý obojek a na druhém zlatou
korunku.
Domnívám se, že vzhledem k postavení Mikuláše st. z Barchova u královského
dvora, k jeho dobrému finančnímu zázemí a k podobě rodového znaku s erbem v Aula
Caroli, není úplně nepřijatelný předpoklad, že to byl právě on, kdo kromě Dašic získal
na krátkou dobu i Pardubice.
Ostatně, byl to slavný detektiv a analytik Sherlock Holmes, kdo prohlásil: Vyloučíme-
li nemožné, pak to, co zůstane, ať je to jakkoli nepravděpodobné, musí být pravda.
Použitá literatura:
Kolář Martin: Českomoravská heraldika I., str. 84, 1902.
Sakař Josef: Dějiny Pardubic nad Labem I., str. 21–25, 1920.
Čarek Jiří: Balbínova a Crugeriova Aula Caroli IV. – Erbovní knížka, str. 56–68, 1940.
Růžek Vladimír: K obsahu a dataci nejstaršího českého erbovníku tzv. Aula Caroli
IV.–III. setkání genealogů a heraldiků, str. 161–164, 1986.
Šebek František a kol.: Dějiny Pardubic I., pozn. 29 na str. 177, 1989.
Janiš Josef: Vladykové Dašičtí z Barchova – ZKPP 11/12, str. 249–250–251, 1989.
Hrdinová Martina: Erby ctihodné šlechty slavného Království českého, str. 194–195,
2013.
