In: Výroční zpráva státního reálného gymnasia v Pardubicích
na Smetanově náměstí za školní rok 1946–47, s. 3–8.
Již při příchodu Němců do Pardubic byl náš ústav postižen tím, že na tři dny
obsadili naši budovu němečtí vojáci. Za tři dny sice odešli, ale tělocvičny a suterénu
užívala německá vojenská policie ještě šest týdnů. O Vánocích 1939 utekl žák VII.
třídy Arnošt Honzek přes Maďarsko a Jugoslávii do Francie, kde vstoupil do našeho
vojska. Po převratě se vrátil a dokončil studia.
Jinak nedopadly první doby války příliš tíživě na náš ústav, učilo se celkem normálně,
žáků byl normální počet, ještě v r. 1940–41 bylo zapsáno 526 žáků. Od školního
roku 1941–42 nastaly pro ústav smutnější doby, ústav se začínal rušit. Nebyla
otevřena I. třída, třetí se již proměnila na reálné gymnasium a do V. třídy bylo dovoleno
přijmouti ze 74 žáků jenom 35 žáků. Němci začali s útlakem školství. Ke konci
listopadu bylo zastaveno vyučování dějepisu, místo něho se učilo němčině, i pro
profesory zavedeny byly nucené kursy němčiny. V pololetí 1942 byla poprvé rozdána
žákům vysvědčení s textem německo-českým. Od května 1942 bylo zavedeno, aby při
vyučování zeměpisu a matematice se užívalo též němčiny. Nezáleželo na tom, budou-
-li žáci míti nějaké vědomosti, hlavní zřetel byl, aby žáci uměli německy. Od května
1942 byly ztíženy zkoušky z dospělosti, předsedové při zkouškách dostali pokyny, aby
dvacet procent žáků nebylo uznáno dospělými. 1. září 1942 se nastěhovalo do naší budovy reálné gymnasium z Gymnasijní ulice,
když jeho budova byla Němci zabrána, 1. října 1942 byla reálka spojena s reálným
gymnasiem a správou spojeného ústavu byl pověřen ředitel dr. Ant. Blahout, zatímní
správce reál. gymnasia Adolf Škop se stal profesorem na spojeném ústavě. Přestala
existovat reálka, spojený ústav měl 23 tříd, což bylo na budovu mnoho, 2 třídy byly
umístěny ve sklepních místnostech v suterénu. Stále více a více se pociťoval zvýšený
tlak Němců a prosazování němčiny. Ústav začali navštěvovati němečtí inspektoři,
Werner, Leicher, Petr, Nitsch a poněvadž Pardubice jsou na hlavní trati, byl zde pověstný
inspektor Werner jako doma. Profesoři museli dělati zkoušky z němčiny, znalost
němčiny u mnohých nebyla veliká. Počet tříd klesal, poněvadž se násilně snižoval
počet žáků, i ze VI. třídy muselo odejít v červnu 1942 třicet procent žáků, do I. třídy
zaveden numerus clausus, 30 hochů a 10 děvčat, v březnu 1943 byly rozpuštěny oktávy,
žáci i žákyně nasazeni do práce. V březnu 1943 byl i profesor J. Polák postižen
týmž osudem.
Učilo se bez učebnic, žádná z učebnic se nezdála Němcům nezávadnou, odstraňovaly
se i knihy ze žákovských a profesorských knihoven, byly ničeny i obrazy a busty
obou prezidentů. Když byly vybrány podle předepsaného seznamu knihy z obou
knihoven a uloženy do beden, aby byly odeslány do stoupy, prof. Al. Buchart, správce
žákovské knihovny, nahradil vyřazené knihy nepotřebnými učebnicemi, starými výročními
zprávami a knihami, bednu jsme se správným seznamem odeslali a prošlo to.
Knihy byly uschovány v rodinách profesorů a příznivců ústavu. Správce knihovny profesorské
F. Cvrk zachránil též mnoho knih z profesorské knihovny. Bustu presidenta
T. G. Masaryka a pres. Ed. Beneše jsme též zachránili. Poprsí presidenta T. G. Masaryka
bylo veliké pro uschování, proto prof. Pejchl odborně rozdělil bustu na dvě části,
které byly schovány na různých místech. Při porevolučních oslavách Masarykových
byli jsme v Pardubicích jediní, kteří jsme mohli bustu Masarykovu zapůjčit do divadla.
Ze sbírek fysikálních a chemických musela býti značná část odvedena nově
založené německé střední škole v Hradci Králové, věci ony, až na maličkosti, byly po
převratu ústavu vráceny. 13. březen 1943 byl pro ústav nešťastným dnem. Do ústavu přišlo gestapo a odvedlo
žáky VII b třídy bývalé reálky Miloslava Nováka, Jaroslava Pácla, Miloslava
Potůčka, Vlad. Šuplera a Jiřího Tamchynu. Žáci za vedení J. Pácla, jenž bydlel v Parníku
u České Třebové, utvořil ilegální kroužek, jenž dělal výbušniny pro skupinu
v Parníku a rozmnožovali ilegální tiskoviny. Dva z nich, Pácl a Potůček, byli odsouzeni
k smrti, ostatní se vrátili z koncentračního tábora až v květnu 1945 a dokončili
u nás studia. Tehdy hrozilo ústavu, že bude zavřen, dopadlo to však s ústavem dobře. 8. října 1943 byl profesor B. Weiner přeložen na reálné gymnasium ve Vysokém
Mýtě. Když předával sbírky fysikální prof. J. Korousovi, přišlo do ústavu gestapo,
zatklo jej, byl postaven před soud pro poslech cizího rozhlasu, odsouzen a vrátil se
z koncentračního tábora až po převratu.
Do října 1943 se začínali Němci zajímati o budovu. Nejprve obsadili suterén pro
reservní telefonní centrálu, bourali a přestavovali vše, při čemž nikoho dolů nepustili.
Pak bylo rozhodnuto, že některá střední škola z Německa bude přestěhována do
naší budovy. Nejprve to mělo býti dívčí gymnasium ze západního Německa, vyhrála
to však letecká průmyslová škola z Berlína. Škola se musela stěhovati z budovy a nebylo
místa, lhůta pro vystěhování byla 14 dní. Konečně se našlo místo v obchodní
akademii, kde bylo umístěno 14 tříd a v průmyslové škole, kam chodilo 7 tříd. Ústav
se stěhoval 18. prosince 1943. Vyučovalo se jen odpoledne, od 13 hodin, vyučovací
hodina trvala 35 minut. Německá škola si ponechala 150 nejlepších lavic, všechno
ostatní vnitřní zařízení, sbírky fysikální, chemické a přírodopisné. Veliká obtíž byla,
kam umístiti zbývající nábytek, knihovny a sbírky. Část lavic se dala do suterénu pod
tělocvičnu, tyto lavice pak německý starosta města dal rozřezat na sedadla do krytů,
když německá průmyslovka zrušila tělocvičnu a zřídil z ní dílnu, jiná část lavic byla
uložena v rotundě, u okresního velkostatku a v továrně KOVO. Stejně tomu bylo i se
skříněmi. Hůře bylo s knihovnami. Spojené knihovny obou ústavů čítaly více než
10 000 svazků a knihy musely býti za každou cenu zachovány. Největší část jich byla
uložena v zámku, kde museum uvolnilo sklepní místnosti, národní banka uschovala
ve svých sklepeních několik beden knih, část jich byla odvezena do Rovně do statku
bývalého ministra Udržala a profesoři rozebrali něco, celkem jsme měli knihy a pomůcky
na 11 místech. Stejně tomu bylo i s pomůckami přírodopisnými reál. gymnasia
a zeměpisnými a dějepisnými. Pro všechny tyto sbírky byla k disposici jen jedna třída.
Od té doby úroveň školy klesala. Vyučování v reálných předmětech bylo málo
názorné, neboť nebylo možné užívati v potřebné míře učebných pomůcek. Nebylo
poslucháren pro fysiku, chemii a kreslení, všem předmětům se učilo ve třídách.
Totálně byli nasazeni do továren profesoři Lad. Pejchl a Lad. Vele, poněvadž neudělali
zkoušku z němčiny, pracovním nasazením ročníku 1924 byly nejvíce postiženy třídy
VIII a–VIII d, celkem dostalo vysvědčení na odchodnou 31 žáků a žákyň. V druhé
polovině června museli pracovati žáci vyšších tříd za dozoru profesorů při budování
protileteckých zákopů a vodních nádrží v městských sadech.
Školní rok 1944–45 začal až 15. září 1944, poněvadž po srpnovém náletu byla
okna v obchodní akademii a v průmyslové škole rozbita. 24. září byla obchodní akademie
obsazena sborem „technische Nothilfe“ a ústav se musel stěhovati do průmyslové
školy, kde bylo málo místa. Vyučovací hodina trvala jen 30 minut, každá třída
měla jen 5 dní v týdnu vyučování, bylo málo profesorů. V září byli totálně nasazeni
profesoři: supl. prof. Anna Havlasová do továrny v Poděbradech, prof. Frant. Jiránek
a F. Naske do Račic. Měli být ještě nasazeni prof. Ad. Sedlák, Al. Buchart a dr. Sv. Zeithammer,
ti však nebyli lékařem uznáni. Prof. Jiránek byl MUDr. J. Šerfem udržován
nemocným až do konce války. Profesorka Sochová byla přeložena do Chrudimi,
prof. N. Havel dostal zdravotní dovolenou na půl roku a prof. F. Smlsal byl na operaci a neučil do ledna 1945.
V průmyslové škole jsme zůstali jen do 16. října, kdy i průmyslová škola byla
zabrána pro „technische Nothilfe“. Náš ústav i s průmyslovou školou se stěhoval
do měšťanské školy u sv. Jana. Stěhování museli obstarati žáci na vozících, nebylo
možno sehnati ani povoz ani lidi k stěhování. Byla-li obtíž se stěhováním zbytků pomůcek
do průmyslové školy, bylo to nyní ještě horší. Některé pomůcky se daly žákům,
aby je uschovali doma, pomůcky geometrické a kreslířské se nakupily v jedné
místnosti v průmyslové škole, kdež se pak buď ztratily nebo byly poškozeny, do
měšťanské školy se stěhovala jen ředitelna, část gymnasijní sborovny a dvě skříně
s pomůckami, které byly umístěny na chodbě. Vyučovalo se nouzově, a to jen v odpoledních
hodinách. V oktávách se neučilo, od listopadu byli nasazeni i septimáni,
ze 3 septim zůstalo jen několik žákyň, přece se však udržovaly 2 septimy, jedna reál.
Gymnasijní, druhá ref. reálně gymnasijní s 3 žákyněmi. Ve třídách bylo málo světla,
když se svítilo, muselo být zatemněno, zatemnění nefungovalo a po chodbách se nesvítilo,
děti chodily domů o 17. hodině za úplné tmy, profesoři vodili děti s elektrickou
lampičkou v ruce, a ani těch nebylo. Hodiny 30minutové se zkracovaly tím, že v poledne
často byl hlášen poplach, který trval do 14 hodin, vyučování začínalo ve 13 hodin.
Tento stav trval do 3. února, kdy budovy zabrali Němci pro nemocnici. Škola se
již neměla kam stěhovati, s bídou se sehnala jedna místnost pro ředitelnu v budově
berní správy. A opět museli stěhovati spisy a nábytek slabí a neohrabaní kvintáni
a sextáni. Zbývající nábytek ze sborovny a skříně s pomůckami byly odstěhovány
k paní Jiráskové, vdově po lékaři, a tam byly na chodbách a na půdě. Vyučovacích
místností nebylo, a proto ředitel najal sál v hotelu „U zlaté štiky“, kde se žákům
dávaly jen opakovací hodiny. Každá třída přišla jednou týdně, každému předmětu
věnováno čtvrt hodiny. Pololetní vysvědčení byla vydána koncem února na ubohých
blanketech čtvrtarchového formátu.
V únoru museli žáci tř. V. a VI. pomáhati na opevňovacích pracech (zábranách)
v městě a skoro všichni sextáni museli jít na Moravu na opevňovací práce. Profesoři
L. Kapička a J. Hlobil měli býti nasazeni, na radu ředitelovu onemocněli a zůstali
doma. Ještě jednou, a to v druhé polovině března, se musel ředitel stěhovati s ředitelnou,
a to k soudu. Bylo to sice v téže budově, ale zase museli stěhovati žáci a při
stěhování se vždy nábytek poškodí a něco ztratí.
Místnost „U zlaté štiky“ byla zabrána pro německé uprchlíky, pro opakovací
hodiny našel ředitel útulek v československém kostele v hale, kam se přenesla malá
tabule na stojánku. V místnosti byla zima, žáci seděli na židlích ze zahradní restaurace,
stolky byly právě takové.
Začátkem května se přestalo i s opakovacími hodinami a čekal se konec války.
Ředitel ústavu byl předsedou ilegálního národního výboru, z profesorů byli členy
výboru profesoři Al. Buchart a Frant. Jiránek. V převratových dobách se stal ředitel
předsedou Okresního národního výboru, prof. Al. Buchart jeho tajemníkem a prof.
F. Jiránek členem rady Místního národního výboru. Ředitel měl plné ruce práce
na okrese, vedení školy předal profesoru J. Kotykovi. Školní budova nebyla hned
uvolněna, po odchodu Němců zabrali budovu Rusové, zabrali i ředitelnu v soudní
budově. Do školy se vrátili všichni profesoři i žáci, ba i ti žáci, kteří museli opustit
ústav v VI. třídě, když se v roce 1943 eliminovalo ze sext 30 % žáků, vrátili se i žáci
z koncentračních táborů. Žáci válkou postižení mohli se dáti zapsati do VIII. třídy
a bylo ustanoveno, že za tři měsíce musí dohoniti látku. Byla pro ně zřízena zvláštní
třída, a to jedna reálně gymnasijní a jedna reálná. Pro žáky oktáv byly získány místnosti
v restauraci „U zlaté štiky“, v hostinci v Karlově ulici, v restauraci „Na kopečku“
a v hovorně v reálce, ostatní žáci měli jen opakovací hodiny v Husově sboru, kde byl
získán sál a sborovna. Největší péče se věnovala žákům třídy VIII., kterým se mělo
na konci školního roku vydati vysvědčení, jež nahradilo maturitní vysvědčení, beze
zkoušky.
V červnu odešli Rusové a ústav převzal budovu. Z ředitelny odvezli s sebou koberce
a dvě kožená křesla, v budově se ztratilo mnoho věcí, musí se však s politováním
přiznat, že naši lidé, kteří byli u provisní strážní služby, rozebrali mnoho věci po
Němcích i našich věcí na účet Rusů.
Budova byla v ubohém stavu. Němci v mnohých místnostech nastavěli příčky,
zničili zařízení knihoven a sboroven, budova byla zašpiněna. Okna umyly a podlahu
vydrhly žákyně ústavu s rodiči žáků. Mnoho prospělo ústavu, že ředitel byl předsedou
Okresního národního výboru, mohl působiti na státního technika a Místní národní
výbor, aby budova byla zhruba dána do pořádku. Do práce byli zapřaženi kolaboranti,
budova byla znovuzřízena, až na suterén a tělocvičnu. Z tělocvičny udělali Němci
dílnu, podlahu snížili o 180 cm a všechno zařízení odstranili. Suterén byl adaptován
pro náhradní telefonní centrálu, vše vybouráno a přestavěno, uvedení suterénu do
původního stavu bude státi mnoho peněz.
Školní rok skončil pro žáky v půli července, pro oktavány byl přidán měsíc
o prázdninách.
Nastala starost shánět nábytek, uložený na různých místech v městě, a učebné
pomůcky. Z nábytku scházelo mnoho, hlavně bylo postiženo reálné gymnasium ve
Štefánikově ulici, pomůcky a knihy se našly skoro všechny. Je to div, že z našich
knihoven, které mají tisíce svazků, po tolikerém vyřazování a stěhování se ztratilo
jen asi 200 knih, a to hlavně z knihovny žákovské. V polovině srpna převzal ředitel
správu ústavu a zastával při tom dále funkci předsedy ONV.
Výsledky školní práce na konci školního roku 1944–45 nebyly uspokojivé. Vědomosti
žáků neodpovídaly známkám na vysvědčení, byly menší, za okupace úroveň
vzdělání žactva poklesla, cvičila se jen znalost němčiny. Ostatním předmětům se záměrně
podle plánu Němců ubíralo, žáci neznali skoro nic z českých dějin a české
literatury, jen tu a tam jim profesor mimochodem něco pověděl.
Školní rok 1944–45 byl poslední rok, kdy oba pardubické ústavy byly spojeny.
V září 1945 bylo gymnasium rozděleno na ústavy dva, a to na reálné gymnasium
na Smetanové náměstí (s technickou větví) a na reálné gymnasium ve Štefánikově
ulici. Správu na reálném gymnasiu na Smetanově náměstí si ponechal dřívější ředitel
reálky, vedením ústavu ve Štefánikově ulici byl pověřen prof. Frant. Pantůček, jenž
se také koncem září odstěhoval se svým ústavem do budovy ve Štefánikově ulici.
Do první třídy se nepřijímalo, ústav náš měl 11 tříd, v tom 4 třídy technické větve,
druhý ústav měl tříd 12.
Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 5-6/2025
