Pierro Zama- KAREL KRPATA (18. října 1900–27. září 1972) (Výňatek z „Torricellana“ Zpravodaj Vědecko-literární společnosti Faenza 1972) Byl námi povolán a jednohlasně přijat do naší Vědecko-literární akademie, a to pro jeho jedinečný a vážný zájem, který projevil vůči historické rodině Manfredů, pánů města Faenzy; a jakmile jsme ho poznali osobně, získali jsme jistotu, že cizinec může se státi přítelem, a že neznámý může se státi bratrem. A nyní my, pod těmito aspekty, můžeme a chceme ještě jednou na něho vzpomínati.
O italských dějinách, zvláště pak o uměleckých a literárních hodnotách, které se
nevšední měrou prosadily v období Obrození, měl překvapující znalosti a byl jejich
horlivým obdivovatelem. Jeho dotazy s cílem většího poznání byly pro nás motivem
dojetí spojeného s obdivem, ale někdy, když jsme mu odhalovali některé podrobnosti,
zažili jsme ještě větší překvapení: zjistili jsme totiž, že mu již byly známy.
Takto již od prvního setkání, při rozmluvě či korespondenci – snad někdy nespravedlivý
– nebo nejspíše nepřesný, který však v mnohých z nás přežívá, ohledně
vrozené chladnosti národů se sídlem severně od Alp, ohledně jejich umírněného způsobu
mluvy, s přesnou a stejnou kadencí a s neměnnou tóninou hlasu.
Karel Krpata byl naopak živým a vášnivým řečníkem: žádná monotónie v přednesu,
ale naopak, když se naskytla příležitost vzpomenouti verše našich klasiků
všech dob, recitoval je, třeba i opakoval a nechával znít hudebnost i harmonii, z kterých
on sám nesporně měl potěšení.
Kdybychom se neobávali, že dáme popud k mylným interpretacím, řekli bychom,
že jeho široká kulturní znalost italských záležitostí byla projevem sentimentálního
člověka jednak vůči krásám našeho poetického slovního zpěvu (jednodušeji hovoru),
jednak vůči volbě a evokaci a psychologické analýze historických jevů, které odhalují
italskou duši, a jednak vůči samostatnému nazírání na pomníky, na panoráma,
na drobnosti tak výmluvné o naši minulosti, prostě vůči všemu, co vyvolává dojetí
v ušlechtilých srdcích a v něm – někdy (a toho jsme si všimli) odlesk drobných slz
v jeho očích, obvykle jasných a usměvavých.
V těchto okamžicích vyvstávalo snad srovnání mezi naší zemí a Pardubicemi, jeho
vlastí? Snad. Město Pardubice, kde žil a vykonával své povolání advokáta, kde se narodila
jeho díla a kde i skonal, mělo v jeho srdci místo, které oltář zaujímá v chrámu.
I v tomto chrámu, lépe řečeno v jeho pardubickém bytě, ještě další město bylo přítomno
a živo obrazy svých osobností, svých pomníků, svých ulic, svou keramikou, to je naše
Faenza. V každém pokoji promlouvalo k němu město Manfredů.
Této rodině věnoval studium a lásku, dlouze diktoval a přepracoval stránku po
stránce to, co bychom nazvali historií románově vypracovanou.
Ze schématického výkladu (dílo nebylo dosud vydané) jsme pochopili, jaké kouzlo
měl na něj tento rod, který představuje čas a způsob románského, latinského myšlení
a cítění, tj. té latinské civilizace, kterou my nyní necháme potlačovati pod tíhou brutální
mechanické civilizace.
Chceme společně žíti! To bylo jeho motto, které slyším dodnes.
A právě ihned po obdržení knihy Cyrila Kříže, vydané v roce 1966 v Praze pod
názvem „Známe se již jedenáct století“, bylo pro něho potěšením mě s ní ihned seznámit
pomocí italského překladu i když v této knize zjišťoval mezery informativního
charakteru ke škodě „této naší známosti“, v Křížově knize nalézal motiv, aby mohl
prokázati, že by se Češi a Italové měli i dnes poznat mnohem intimněji, a to i proto,
aby byla živě zachována staletá tradice a aby mohlo dojít k svobodné a humánní výměně
všech darů mysli a srdce.
Těžko najdeme i v našem klimatu muže, tj. umělce, literáty, vědce, kulturní osobnosti
s tak bohatým duševním životem: ti, kteří existují, a ti, kteří naštěstí nechybějí,
jsou nyní považováni – otevřeně či skrytě – jako pozůstatky a vzkříšení minulosti.
Ideál lidského poslání je jen utopií, zatímco povolání a řemeslo jsou jedinými prvky,
se kterými se počítá při složitých propočtech společenského zařazení, kde jediným
ideálem je blahobyt.
Duševní život Karla Krpaty byl i v jeho vřelém a živém náboženství, tudíž i ve
víře v Boha. Jak krásně a radostně cítil křesťanský a národní kult Pražského Jezulátka!
Není náhodou, že příklady tohoto duchovního tepla, žárlivě střeženého, docházejí
k nám i z jiných lokalit, kde touha, hledání a extrémní postřehy cítiti lidskou existencí
v jejím trancendentálním smyslu, mají cenu obrody vůči materialismu, který
zavání zkázou, zpátečnictvím a smrtí.
S jistotou, která se rovná dojetí (dojetí nikoliv pouze vyvolaném tímto smutečním
okamžikem), my tvrdíme, že literární dílo Karla Krpaty je svým obsahem a svou
volbou tématu vysoké humánní a duchovní hodnoty: nejsme s to vyjádřiti mínění
ohledně stylu, ale nemůžeme ignorovat expresivní jemnost a nadmíru lidskosti, které
sálaly z jeho mluvy.
Další ctností hodnou vzpomínání je jeho horečná činnost, které se celý neustále
věnoval přes veškeré překážky, a při které vytrval až do posledních sil.
V posledních šesti měsících bolestného života, hlodán chorobou, kterou neznal
(a proti které věda dosud nenašla zbraň), stěžoval si na to, že nemůže pracovati jako
obvykle, tj. bez časových úspor a energie. Večer 27. září 1972 ještě pracoval a ve 22,30
hodin téhož večera skončil jeho život.
My víme, jaké místo lásky a cti zanechává v životě společnosti „Torricelliana“, v našem
srdci a ve vzpomínkách všech – z Faenzy či odjinud –, kteří měli výsadu ho poznati.
Nevíme, jaké místo měl a bude míti v literárních dějinách své ušlechtilé země. Jsou
však sentence universální platnosti a jedna z nich našla své vyjádření v jedenáctislabičném
verši jednoho našeho básníka: „Smrt je spravedlivou dárkyní slávy“.
