Jedná se o korespondenci mých strýců z roku 1920. Zatímco strýc František žil a pracoval v Moravanech, jeho bratr Evžen sloužil u čs. legií na Sibiři a už rok a půl se probojovával domů. Dopis opravdu nese denní razítko Moravany „a“ 9. 4. 1920 a posléze i modré příchozí razítko čs. polní pošty na Sibiři. Jak je patrné, dopis došel, i když musel překonat tisíce kilometrů. Ještě v tomto roce se strýc vrátil, když jel přes CEJLON (Srí Lanka), Suez a Terst. Odtud vlakem přes Rakousko jel na Znojmo a přes Jihlavu pak do Prahy. Jako rodáka z Pelhřimova ho v Jihlavě už nikdo neudržel. Nasedl na druhý vlak a byl doma.
Narukoval jako sedmnáctiletý k 75. pěšímu pluku do Jindřichova Hradce, s nimi se dostal na ruskou frontu a nebyl už pomalu sedm let doma. Zajetí trávil v Žitomíru, odkud na falešné doklady se pokusil uprchnout k čs. legiím. Mělo to háček. Prchal bez peněz a načerno až do Vladivostoku! Trvalo mu to 3 měsíce. Dal by se z toho napsat román, ale už ho nikdo a nikdy nenapíše. Kupodivu s vyplněním padělaných dokladů mu na nádražním WC v Žitomíru pomohl ruský důstojník fi nské národnosti. Jen pro zajímavost: tehdy nebyly propisovačky, takže Evžen běžel k prvnímu domku si od stařenky vypůjčit inkoust a pero (!!). Kdesi na Sibiři pak šel po ulici (snad v Chabarovsku). Byl unavený, hladový a na pokraji vyčerpání. Před ním šel starší manželský pár v kožichách a on nevěřil svým uším. Mluvili česky! Oslovil je a on to byl místní sládek z pivovaru. Hned ho pozvali domů a postarali se o něj. Pak mu dali adresy všech českých sládků na trati do Vladivostoku, ale i tam byl v pivovaru Čech.
Vladivostocké vojenské velitelství, kde byli i čeští důstojníci, měli pod velením Francouzi, ale hlídali ho japonští vojáci. Ti ho tam nepustili, a tak musel vypozorovat, kdy jim tam uteče. Povedlo se a opravdu Češi tam byli. Zajistili mu vstup do legií i cestu na Ruský ostrov, kde naši byli. Mohl se tam rozjet a byl srdečně přivítán. Český sládek z Vladivostoku mu totiž věnoval basu piva. Do legie se zařadil, hned tam potkal krajana z Pelhřimova. Netrvalo dlouho a naši se chystali na cestu na ukrajinskou frontu. Tehdy znova sedl na vlak a jel již normální cestou po magistrále. Bojoval u Bachmače a pak prožil jako dělostřelec nesčetné boje a půtky. Ustupovali po magistrále spolu s pěšáky, jejichž velitelem byl důstojník Ludvík Svoboda (pozdější prezident). Ten si získal u nepřátelských bolševiků patřičný respekt. Při cestě vlakem našim bránili vjezdu do stanice. A tak Svoboda na bryčkách s kulometem obloukem objížděl území a na vždy vesměs opilé obránce nádraží udeřil zezadu. Nicméně se po měsících bojů jednotka dostala do Vladivostoku, tam na loď a konečně domů. Tak se stalo, že strýc procestoval magistrálu třikrát. Je neuvěřitelné, že ve Vojenském historickém archivu v Praze má Evžen Rubík svoji složku. Dá se dočíst, jaký měl dělostřelecký výcvik, kde měl cvičnou střelbu. Dokonce, že jako vazač knih pracoval pro štáb a vázal dokumenty. Pokud jde o dopis, přivezl si ho domů. Je patrné, že ho nosil v kapse a dopis s ním prožil anabázi. Zároveň se musím přiznat, že toto byla moje fi latelie a sbírání. Nikdy mi neimponovalo, jaký lep a či stopa po nálepce je na rubu známky.
