I.
Celebrity církevní a šlechtické
Stavitel Boža Dvořák (1864–1954) se za celý život seznámil a stýkal s množstvím
lidí blízkých jeho profesi i povaze. Z řad církevních jsem se už zmínil – hierarchicky
pojato – o jeho stycích s královéhradeckými biskupy J. Doubravou, K. Kašparem
a M. Píchou, jimž služebně podléhal jako docent hradeckého biskupského semináře
se specializací na církevní umění. Přicházel však do styku i s premonstrátským
řádem v Želivi, hlavně s jeho opatem Vítem B. Tajovským a P. Hugem Doskočilem,
želivským regenschorim. Vít Tajovský jej pozval – ještě jako jáhen – na své vysvěcení
na kněze, jež se konalo 39. června 1937 v katedrále sv. Ducha v Hradci Králové i na
svou kněžskou primici 4. 7. t. r. v opatském chrámu Narození P. Marie v Želivi.
Zůstali ve styku i po válce, o čemž svědčí zachovaná korespondence z let 1949–50,
tedy už po komunistickém převratu z února 1948. Opat Vít děkuje na 2. svátek vánoční 26. 12. 1949 B. Dvořákovi za vánoční a novoroční přání a pokračuje: „Tak stále
čekáme, kdy nás navštívíte a povíte něco ze světa, ale stále se nemůžeme dočkat.“
Naznačuje svou návštěvu na Moravě na přelomu roku a pokračuje: „Všichni jsme
– díky Bohu – zdraví a celkem slušně snášíme všechny okolnosti. Jen abychom si
zachovali zdraví a pevné nervy!“ Kauza čihošťského faráře P. Josefa Toufara, spjatého
se želivským klášterem, měla teprve přijít… Byl to právě opat Vít, jenž už 4. ledna
1947 podal B. Dvořákovi telegramem zprávu o úmrtí P. Hugona Doskočila (pohřeb
se konal 5. 2. t. r.) B. Dvořák to ve svém zápisníku komentuje: „Bylo to překvapení,
neboť ještě při mém odjezdu ze Želivi 2. 1. byl vesel, zdráv až na oči, jež mu již nedopřály,
aby viděl. Zemřel dobrý přítel, jediný kněz premonstrát, který se nikdy na
nikoho nezlobil a se stálým úsměvem a radostí ze života se všemi dobře vycházel.
Že byl dobrým, viděti z jeho korespondence s M. Mikolášem Alšem, který si jej velice
vážil… Byl velký přítel umění, hudby, řídil dlouho chór kostelní a orelské hry. Zajímal
se o umění malířské a zanechal krásnou galerii obrazů, která bude cennou památkou
musea klášterního. Zemřel klidně a ve smrti se zdál, jakoby se usmíval, ve stáří 80 let a 3 měsíců jako senior královské kanonie 0. premonstrátské v Želivi. Pochován
za velké účasti lidu… do prostého hrobu.“
Co se týče šlechty, Dvořákův zápisník obsahuje abecední seznam šlechticů s jejich
sídly (od F. Auersperga ve Slatiňanech až po Ad. Waldštýna z Dubče, celkem
6 stran. Zdá se však, že nejčilejší styk měl s kosteleckou větví Kinských. V jeho
archivu se nacházejí dopisy Fr. Kinského (1899–1971) a Zdenka Radslava Kinského (1896–1975), důstojníka jezdeckého pluku sv. Václava v Pardubicích, presidenta
Jockey-klubu a vydavatele prvního česko-francouzského almanachu šlechty „U nás“
(1. vyd. 1934, 2. vyd. 1948).
II.
Celebrity umělecké a osobnosti z Pardubic
Soustavně jsem věnoval pozornost přátelství B. Dvořáka s M. Alšem a jeho dcerou
Marynou, přejdeme tedy k umělcům dalším. Již v první části Život a dílo B. Dvořáka
jsem se zmínil o Dvořákově spolupráci se sochařem Vilímem Amortem (1864–1913).
Amort se narodil 7. října 1864 v Kunraticích (byl tedy stejný ročník narození jako
Dvořák). Stal se žákem sochaře B. Schnircha, samostatný ateliér měl v Praze od roku 1895. T. r. získal 1. cenu na pomník Mistra Jana Husa (realizován byl v Tróji až roku
1926 po Amortově smrti podle modelu z jeho pozůstalosti). Husovské motivy jej doprovázely
po celý život (viz např. na náměstí ve Žďáru nad Sázavou na hotelu Veliš
nebo za VČD v Pardubicích tzv. Nanebevstoupení M. Jana). V Praze se podílel na
mnoha dekoracích budov i na pilířích Čechova mostu. Vytvářel z mramoru i busty
národních velikánů (F. L. Riegra a básníků S. Čecha a J. Vrchlického). V pozůstalosti
B. Dvořáka se zachovala i podobenka manželů Marie a Vilíma Amortových z 19. května 1897 (ateliér J. Mulač Praha), na jejíž druhé straně je napsáno: „Příteli architektovi
B. Dvořákovi v Pardubicích na paměť
tvoření Matky Boží na jeho
domě 23. října 1899.“ Jde zřejmě
o dům čp. 586 v ulici bratranců Veverkových.
Malíř A. Häusler mu 21. září 1902 poslal foto hlavního portálu
pardubického zámku s mostem (1541) s textem: „Přijeď do Prahy
shlédnout Husa na hranici. Pozdrav
od Amorta a na celou rodinu.“
Tato umělecká trojice (Amort,
Häusler, Dvořák) v roce 1907 (po
požáru želivského kláštera premonstrátů)
provedla rozsáhlou přestavbu
klášterního areálu v neobarokním
a částečně secesním slohu (viz Panoch 1995, s. 5). V pozůstalosti B. Dvořáka
se zachovalo i smuteční oznámení V. Amorta, jenž zemřel 5. září 1913 v 9 hodin ráno.
Stalo se tak v Praze na Smíchově, Amortovi bylo pouhých 49 let. Pohřben byl 7. září
t. r. do rodinného hrobu na Olšanech. Parte nese podpisy vdovy Marie, dcery Jarmily,
provdané Kočkové a jejího muže vrch. inž. Václava Kočky, synů Václava a Svatopluka
a vnuků V. a I. Kočkových.
Spolupráci B. Dvořáka s malířem a sochařem Ludvíkem Vacátkem (1873–1956)
lze také považovat za celoživotní. Vacátko se narodil 19. srpna 1873 v Simmeringu
u Vídně. Učil nejdříve kreslení na kadetní škole v Praze, odkud přestoupil na Akademii
výtvarných umění, kde v letech 1895–1901 byl žákem V. Brožíka a V. Hynaise.
Roku 1897 si jej L. Marold přibral za spolupracovníka na panorámatu „Bitva u Lipan 1434“ (hlavně pro malbu koní a bitevních výjevů, v níž Vacátko vynikal.) V pozůstalosti
B. Dvořáka jsem našel i jeho nerealizovaný projekt (s Dvořákem) na panorámatu
Bitvy u Kolína (1757). Vacátko po studiích v Paříži a Mnichově, kde se specializoval
na malování zvířat (napsal o tom později učebnici), přešel i na figurální plastiky (Bojovník,
dragoun) a bronzová zvířata (Jelen sv. Huberta, Laškující hřebci). Roku 1904
založil Vacátko v Praze odbornou malířskou školu. Získával ceny na zahraničních
výstavách, roku 1906 byl jmenován členem Mezinárodní unie krásných a literárních
umění v Paříži. Zabýval se i portrétováním (např. jezdecké portréty TGM pro ministerstvo
národní obrany a Památník odboje na Vítkově). Pro klášterní chrám Zvěstování
Panny Marie v Pardubicích restaurovaný v letech 1905–06 B. Dvořákem připravil
návrhy (kartony) na okenní vitráže. V roce 1949 měl Vacátko v pardubickém hotelu
„Veselka“ výstavu svých obrazů. Zemřel v Orlických horách v Kunvaldu 23. listopadu 1956 ve věku 83 let, pohřbený byl v Pardubicích do rodinné hrobky na levé ohradní
zdi tzv. Starého hřbitova. Jeho obrazy koní jsou také vystaveny v hipologickém muzeu
ve Slatiňanech.
V rodinném archivu B. Dvořáka jsou uloženy mnohé Vacátkovy dopisy týkající
se i mimopardubických záležitostí (např. Šlikův palác v Praze na nároží Spálené ul.
a Národní třídy – psáno 1942 z H. Měcholup či „tahanice o honorář“ na návrh „Nechte
maličkých přijíti ke mně“ pro Ústav hluchoněmých v Hradci Králové – psáno 1950
z Kunvaldu). Z tohoto dopisu cituji: „Malíř dnešního času musí být také z něčeho
živ a hoden je tudíž za práci své mzdy… Tak je to spravedlivé a v pořádku.“ Všechny
Vacátkovy dopisy jsou velmi uctivě vůči B. Dvořákovi nadepsány oslovením: „Slovutný
příteli a vážený p. rado!“
Dalším z Dvořákových spolupracovníků byl akademický sochař a řezbář Bohumil
Vlček (1862–1928), rodák ze Světlé nad Sázavou (nar. 8. 11.), kde také zemřel. Jeho
prací je v Pardubicích rozměrný reliéf podle kartonu M. Alše na Zelené bráně z roku 1903 „Ješek z Pardubic u Milána 1158“. Vlčkovy portréty zdobí i budovu VČD a domy
B. Dvořáka v ulici bratranců Veverkových. Na pohlednici z 20. 10. 1913 připomíná
Vlček Dvořákovi (oslovuje jej „Slovutnosti“) starou zakázku dvou obrazů u kolegy
Pařízka (svatý Jan a Všichni svatí) urgovanou před 6 roky s ironickou douškou „Škréta
to není!“ Šlo zřejmě o obrazy absolventa pražské AVU Rudolfa Pařízka (nar. 1886).
Připomeňme, že B. Vlček studoval kromě Umělecko-průmyslové školy v Praze také
výtvarnou akademii ve Vídni, kde se zaměřil jako žák prof. E. Hellmera na umění sochařského
portrétu. Byl členem SVU Mánes a měl ateliér v Břevnově. Pro Panteon NM
v Praze vytvořil celkem 42 bust významných osobností české vědy, kultury a historie.
Jeho portréty zdobí i foyer Národního divadla. Zemřel 16. prosince 1928, jeho ostatky
byly převezeny po kremaci v Nymburce na Lesní hřbitov ve Zlíně.
V zápisníku B. Dvořáka lze nalézt m. j. i poděkování vdovy po akad. malíři
V. Jansovi, malíři staropražských zákoutí, za kondolenci.
Přejděme k osobnostem pardubickým či regionálním. V korespondenci přijaté
B. Dvořákem tak najdeme např. z roku 1886 dopis advokáta JUDr. Leopolda Hruše
a jeho ženy nadané malířky Karly s její navštívenkou. Dopis dr. Hruše je datován 17. 11. S oslovením „Vaše Blahorodí!“ děkuje Dvořákovi za přání ke jmeninám, jeho
žena pak za krajinářské náměty k malbě a rámy na obrazy. 10. července Jan V. Diviš
oznámil z Přelouče B. Dvořákovi smutnou zprávu o úmrtí M. Alše. 11. srpna t. r. (1913)
píše Anna Clannerová z Hostašova o nákres selského domečku, který B. Dvořák postavil
pro její rodinu, pro knížete Thuna (zřejmě F. A. T., místodržícího v Čechách). 29. prosince 1916 poblahopřál k Novému roku Dvořákovi prof. Josef Sakař, PF mu
zaslal i starosta Pardubic Jos. Sochor. Roku 1931 pozdravil Dvořáka primář Messany
s chotí Matyldou, 22. prosince 1937 popřál vánoční svátky F. K. Rosůlek. 29. května 1952 se Dvořákovi ozvala i bývalá diva ND v Praze Anna Sedláčková a oznamuje mu
svou návštěvu v Pardubicích. Odkazuje na svou známou H. Vranou z Pardubic, s níž
ji seznámil dr. Jaroslav Kvapil.
