narozen 6. 5. 1864 ve Valech u Přelouče zemřel 17. 3. 1954 v Pardubicích Stavitel Bohuslav (domácky Boža) Dvořák se zapsal nesmazatelným písmem do dějin Pardubic a okolí. Chceme v rámci jeho dvojitého výročí připomenout jeho bohatý život i dílo. Jak správně napsal doc. Pavel Panoch ve své bakalářské práci z roku 1995 (FF Olomouc) „tento muž s renesančně bohatými zájmy, sahajícími od politiky přes národopis až k ušlechtilému chovu koní, svou stavební a restaurátorskou činností výrazně spoluvytvářel (od svého příchodu do Pardubic roku 1898) architektonický obraz této východočeské metropole.“ Připomeneme to i prostřednictvím jeho vztahů k malířům M. Alšovi a L. Vacátkovi a sochařům V. Amortovi a B. Vlčkovi. Pokusme se však nejdříve o krátký nástin jeho života. Prvorozený syn valského mlynáře F. Dvořáka a Terezie, rozené Čekalové absolvoval reálné gymnázium v Pardubicích, kde byl jeho spolužákem i statkářský synek F. Udržal z Dolní Rovně. Následovalo studium na české Vysoké škole technické v Praze (1885–90), kde byl m.j. žákem architekta Jana Kouly, jenž jej inicioval k zájmu o ornamentální kreslení a lidové stavitelství (roku 1895 se spolu účastnili Národopisné výstavy československé v Praze).
Po absolutoriu techniky odešel B. Dvořák na Akademii výtvarných umění ve Vídni
(1891–92). Pak pracoval od 1. března do 31. října 1892 ve stavební kanceláři Edvarda
Rechziegla jako stavbyvedoucí činžovních domů v Praze (Letná, Vinohrady). S jistými
přestávkami (až do roku 1869) pracoval u firmy Horák a Titzbel a u dvorního
rady Tereby. Od 1. srpna 1894 pracoval také pro výstavní výbor Národopisné výstavy
českoslovanské (chystané na rok 1895) jako ředitel stavební kanceláře, vykonával
tedy dohled nad veškerými stavbami na pražském výstavišti. V době těchto prací se
seznámil se svou budoucí ženou Emilií, rozenou Lenkovou (nar. 10. 11. 1870 v Plzni,
sňatek 1892 v Plzni). Společně se pak roku 1898 odstěhovali do Pardubic, kde B. Dvořák
začal pracovat jako stavitel a civilní geometr.
Toho roku byl jmenován vídeňskou Centrální komisí pro památky konzervátorem
památek pro 5 okresů ve východních Čechách (Pardubice, V. Mýto, Litomyšl, Poličku
a Lanškroun). O své práci referoval do vídeňského odborného časopisu „Mitteilungen
aus den k. k. Zentral- Kommission für Kunst und historische Denkmale“, začal přispívat
i do pardubických Neodvislých listů, Pernštýna, Východočeského rozhledu atd.
V Pardubicích v té době postavil několik nájemních domů, rodinných domků a vil,
poznamenaných dobovým historismem přelomu 19. a 20. století (novorománský sloh,
neorenesance, secese).
V letech 1899–1904 byl členem výboru Musejního spolku v Pardubicích. Roku
1900 zastupoval rakousko-uherskou vládu na Světovém národopisném sjezdu v Paříži.
Roku 1911 získal domovské právo v Pardubicích. Do roku 1915 se jako malíř
zaměřil na techniku akvarelu (šlechta a parforsní hony na Pardubicku) a spolupracoval
s malířem koní Ludvíkem Vacátkem. Spolu s Václavem Udržalem založil
v Pardubicích „Spolek pro chov koní ve východních Čechách“. Redigoval také
ilustrovanýčasopis „Pavilon“ a měsíčník „Šemík“, oba věnované jezdectví. V letech
1930–34 několikrát portrétoval v Lánech T. G. Masaryka (přineseme doslovný přepis
jeho líčení pobytu v Lánech na Vánoce 1934).
Od začátku 20. století se podílel velmi účinně na restaurování a rekonstrukcích
pardubických církevních památek (např. západní kaple Piety v chrámu sv. Bartoloměje
1912). Od roku 1910 byl dopisujícím členem Archeologické společnosti, roku
1914 byl jmenován docentem biskupského semináře v Hradci Králové pro obor křesťanského
umění. Při této pedagogické práci účinně spolupracoval s diecézním biskupem
Josefem Doubravou. Roku 1918 byl B. Dvořák jmenován stavebním radou. Rád
působil i na Slovensku (1925 1. cena za projekt Mezinárodního misionářského semináře
v Nitře). Ve 20. a 30. letech publikoval několik zásadních prací týkajících se
regionální historie Pardubic či národopisu (1927 – Pernštýnský kanál, 1931 – Pernštejnové
na zboží pardubicko-holicko-přeloučském, 1938 – Z archivů národopisných).
V době Velké války (1914–18) zachránil před zruinováním a roztavením mnoho cenných
zvonů.
Samostatnou kapitolu v životě B. Dvořáka tvoří jeho stavitelská činnost v Pardubicích
(1897 – dům čp. 307 ve Smilově ulici pro notáře Josefa Štolbu s Alšovými kartony
Diviše Bořka a Viléma z Pernštejna, provedenými prof. Homoláčem, 1899 – 3 domy
v ulici bratranců Veverkových, čp. 586 s plastikou P. Marie od V. Amorta, čp. 566
s nárožním arkýřem a věžičkou, 1902 dům čp. 621 s plastikou V. Amorta Nanebevzetí
M. Jana Husa v ulici za divadlem, 1900–1901 – Messanyho vila čp. 119 v Bulharské
ulici v pseudorománském slohu, 1901–1902 rodinná vila Dvořákovy rodiny čp. 258
u železniční trati na konci Bulharské ulice, 1902–1903 domy čp. 54 a 55 na Pernštýnském
náměstí s reliéfy Žižky a Jiřího z Poděbrad od V. Amorta, 1913–21 tzv. Kamenná
vila stavěná původně na objednávku biskupa J. Doubravy pro muzeum církevního
umění s vitrážemi (snad od M. Alše) a sochařskými reliéfy od Dvořákova zetě Miloslava
Baše (1887–1959).
Boža Dvořák se aktivně angažoval i ve věci záchrany hradu Kunětická hora před
lámáním kamene (1898 – zpráva pro Centrální komisi ve Vídni, 1903 – memorandum
s B. Skrbkem k ministru vojenství Kriegshammrovi). Poté (po vzniku ČSR) kritizoval
činnost Kunětického družstva (korespondence s D. Jurkovičem) a Musejního spolku
Pardubice (neshody s J. Sakařem vyvrcholily Dvořákovou rezignací na členství
v městské památkové komisi, jíž Sakař předsedal).
(pokračování)
