Eva Kopecká se narodila v Pardubicích 28. prosince 1922. Žila s rodiči
Václavem a Marií a mladšími sourozenci Vladimírem a Marií v rodinném domě
u železniční trati v Pardubicích, a proto se s celou rodinou mohla zúčastnit
jednoho neobyčejného setkání, jehož hlavním aktérem se díky chlapeckému
zájmu a také lepší angličtině stal její tehdy šestnáctiletý bratr Vladimír…
Britští zajatci v Pardubicích
Po osvobození Pardubic 8. května 1945 byla většina nejdůležitějších dopravních
tepen rozbombardována či poničena, a tak vlaky z jednoho konce někdejšího protektorátu
na druhý projížděly právě Pardubicemi. Tehdy poblíž jejich domu zastavil vlak
s britskými válečnými zajatci.
„Dívali jsme se z oken našeho domu na ten osobní vlak s pěknými vagony a byli jsme
zvědaví, koho přivezl. Brzy z něj začali vylézat vojáci v britských uniformách a bavit
s lidmi, kteří se k nim sbíhali z celé ulice,“ vzpomíná Eva Kopecká.
Její tehdy šestnáctiletý bratr Vladimír, student gymnázia, který se domluvil
anglicky, se dal se třemi anglickými vojáky do řeči, a když se s nimi po chvilce nerad
musel rozloučit, vracel se domů s hlavou plnou dojmů z exotického setkání a v uších
mu nepřestávala znít opravdová angličtina.
Pardubičtí měli ubytovat britské vojáky z vlaku
Podle vzpomínek Evy Kopecké trojice mladých anglických vojáků dostala jen o pár
hodin později rozkaz najít si v osvobozeném městě ubytování. Mladí vojáci se tedy
vydali zpět po kolejích, až dorazili k domu Kopeckých, který jim Vladimír u vlaku
ukázal. Obyvatelé Pardubic městským rozhlasem slyšeli výzvu, aby pomohli s ubytováním
britských vojáků, kteří nemohou pokračovat v cestě a v Pardubicích se zdrží
několik dní. Rodina Kopeckých neváhala a ubytovala je.
Hned nazítří jim Vladimír s Marií ukázali staré Pardubice, renesanční pernštejnský
zámek, radnici a další památky. Prohlédli si i německé vojenské letiště, kde stály
letouny Messerschmitt, jež překvapivě zůstaly i přes spojenecké bombardování města
nepoškozené, a nakonec se zúčastnili slavnostního průvodu spojeneckých vojáků napříč
městem. Během jejich pobytu v domě mohli Kopečtí snadno porovnat chování
pravých západních džentlmenů s barbarsky si počínajícími důstojníky Rudé armády,
kteří do domu vtrhli dva týdny před Brity.
Válečné osudy tří britských kamarádů
Jak se později Kopečtí dozvěděli z deníku jednoho z trojice vojáků Charlese
Mullera, byl jejich předchozí příběh nesmírně zajímavý. Během ústupových bojů
v květnu 1940, kdy měla jejich jednotka zdržovat německý postup na poslední odolávající
spojenecký námořní přístav Dunkerque, se se svým oddílem ocitli v německém
obklíčení. A tak se v noci na 30. května 1940 velitel jejich pluku rozhodl, že se pokusí
prorazit k bránícímu se městu nebo alespoň k pobřeží. Tehdy ještě nikdo z vojáků
netušil, co všechno je čeká.
Protože byl jejich lehký oddíl vybaven jen puškami Lee Enfield a samopaly Bren,
nemohl dlouho úspěšně vzdorovat dobře vybavenému, lépe vycvičenému i početně
silnějšímu nepříteli. A tak byli angličtí vojáci včetně budoucích přátel Kopeckých
v malé francouzské vesnici Watau zajati Němci. Ještě než je zadrželi, provedli všichni
to, co je učili při výcviku: „Pokud budeš někdy zajat, znehodnoť svoji zbraň odšroubováním
úderníku.“ Ačkoli to vše do písmene provedli, nikdo nechápal, kdo by jejich
staré pušky ještě mohl chtít, natožpak skvěle vyzbrojení Němci. Poté Němci všechny
zajatce hnali mnoho dní jako dobytek až do německého Trieru. Tam je seřadili do skupin
a naložili do náklaďáků, které je převezly do Polska do Stalagu – tedy zajateckého
tábora – VIIIB v Lamsdorfu (Lambinowice).
Po osvobození tábora se dostali do Pardubic, odkud po týdnu odjeli do Prahy, kde
byli tři dny ubytováni v hotelu Ambassador, a poté se vrátili do rodné Velké Británie.
Srdečné dopisy z Velké Británie
Z oněch tří vojáků se bratr pamětnice Vladimír nejvíce skamarádil se dvěma:
s rodákem ze Skotska Stanleym Wilkinem a Charlesem Mullerem, jenž mu v budoucí
korespondenci projevoval největší vřelost.
Vladimír Kopecký ještě dlouho vzpomínal na procítěné hovory s „Chasem“ Mullerem,
kdy probírali vše možné, hlavně však události minulých let. Zvlášť jedno téma
hovorů s tímto pozoruhodným mužem mu utkvělo v mysli, a sice otázka, co čeká
v budoucnosti poražené Německo a jak se zachovat k jeho obyvatelům. Je to téma, ke
kterému se „Chas“ Muller vrací ve svých několika dopisech adresovaných českým
přátelům, jež mu evidentně leželo na srdci a které ho i charakterizovalo. Korespondence
poté utichla, přerušena strachem, který padl na země východní Evropy s nástupem
železné opony.
Nezpůsobme třetí světovou válku my svým bezcitným chováním k těmto dětem
Charles Muller například psal: „(…) v této době jsme vzali několik německých dětí do
své země. Je také doba, kdy, jak říkáš, Němci způsobili tuhle válku. Ale jsme oprávněni
trestat tyto děti za zločiny jejich otců? Jistě mi dáš za pravdu, že když vůči těmto dětem
projevíme určitou vlídnost, snad jim to pomůže stát se mírumilovnými obyvateli tohoto
světa, protože jejich rodiče už byli potrestáni a nyní všichni v celém Německu trpí hladem
a zimou. I když každé dítě, které není ještě dost staré, aby tomu všemu porozumělo,
je nevinné bez ohledu na svou národnost!
Nemám rád Němce o nic víc než ty, já sám jsem trpěl pod jejich železnou vládou,
ale kdybychom projevili trochu lidskosti, můžeme z těch dětí udělat dobré občany, protože
jejich úděl bych nikomu nepřál. Němci způsobili dvě války, nezpůsobme třetí světovou
válku my svým bezcitným chováním k těmto dětem.“
Přátelství do konce života
Vladimír Kopecký díky těmto dopisům věřil, že se brzy vypraví do Anglie, aby
mohl navštívit své anglické přátele. Byl od Stanleyho ostatně i několikrát pozván:
„(…) Vláďo, ve svém dopise také píšeš, že není lehké se dostat do Británie, a já vím, že
ještě několik let nebudeš schopen sem přijet, ale já si vždy budu přát, abys věděl, že mé
pozvání do Anglie bude platit po celý tvůj život, a navíc jsi ještě mladý, tak neztrácej odvahu,
protože jednoho dne se sem do Skotska určitě dostaneš, ty nebo také tvoje sestry!“
Po únoru 1948 jejich dopisování z pochopitelných důvodů skončilo, a tak všem
zbyly jen vzpomínky, dopisy a nesplněné sliby.
Po celých čtyřicet let nebylo další setkání možné, ale po revoluci v roce 1989 se
nečekaně naskytly dvě příležitosti k návštěvě. Zaprvé se kruh uzavřel tím, že se Vladimíru
Kopeckému při cestě do Edinburghu podařilo s pomocí své známé najít vdovu
po již zesnulém Stanleym Wilkinovi. Navštívil ji a popovídali si o jejím manželovi.
Dále se po několika letech Vladimírovi ozval syn Charlese Mullera Mike, který pátral
po válečných stopách svého otce, a pár měsíců nato se oba pánové setkali.
Eva Kopecká se narodila 28. prosince 1922 v Pardubicích,
kde otec Václav celý život pracoval v obchodním
oddělení Elektrických podniků. Měla tři sourozence: brášku
Vladimíra, který zemřel v sedmi letech na záškrt, o dva roky
mladší sestru Marii a o šest let mladšího bratra Vladimíra,
který dostal jméno po svém zemřelém bratříčkovi. Matka
Marie, rozená Vinařová, byla před válkou v domácnosti.
Dům jsme stavěli během hospodářské krize
Středobodem bohatých vzpomínek Evy Kopecké na události
v Pardubicích je velký rodinný dům s ovocnou zahradou,
v němž rodina bydlela od roku 1932. Pamětnice v něm prožila nejkrásnější část
svého života, dětství, a zůstala v něm po celý život. Až před patnácti lety, kdy v něm
osaměla, se přestěhovala do Prahy, aby byla blíž své neteři.
„Otec nechal dům vystavět za největší hospodářské krize, v roce 1932. Stavební
práce byly tehdy velmi levné a stavaři nabízeli například projekt zdarma,“ vzpomíná
Eva Kopecká, které tehdy bylo deset let.
Náš dům stál na strategickém místě, viděli jsme z něj hodně
Dům stál na strategickém místě poblíž nádraží, nedaleko kolejiště, kde se z nejrůznějších
důvodů odstavovaly vlaky. Kopeckým tedy stačil pohled z okna, aby mohli
zaznamenávat dějinné události skrze „cvrkot“ na kolejišti.
Nejotřesnější vzpomínku má Eva Kopecká například na vlak s židovskými vězni
do koncentračního tábora.
Vyhladovělí koncentráčníci
„Byly to otevřené nákladní vagony a těm zuboženým vězňům z nich koukaly jen
hlavy. Na špagátu měli plechové hrníčky, které spouštěli dolů a nabírali si jimi sníh, aby
se napili. Němečtí vojáci kolem hlídali, aby se k nim nikdo nedostal. Maminka jim chtěla
dát něco k jídlu, ale nedovolili jí to. Tatínek to vyfotil z prvního patra našeho domu.“
Britští zajatci
Na konci války na tomtéž místě zase zastavil vlak plný britských vojáků, kteří
se vraceli ze zajateckého tábora. Kvůli zdemolovaným kolejím nemohli dál a museli
se někde ubytovat. Tří kamarádů se ujala rodina Kopeckých. Nejvíce se s nimi sblížil
bratr pamětnice, tehdy šestnáctiletý Vladimír, student gymnázia, který ovládal
základy angličtiny. Z týdenního pobytu se stalo přátelství na celý život. (Podrobnosti
o tomto setkání i osudech tří britských letců RAF zajatých v roce 1940 ve francouzském
Dunkerque najdete v dalším textu.)
Edvard Beneš
Na nádraží rodina Kopeckých zaznamenala také Edvarda Beneše, který po válce
projížděl Pardubicemi. Tatínek Václav, vášnivý fotograf, tuto událost také zdokumentoval.
Příběhy nájemníků
„V domě se odehrávaly ale i příběhy nájemníků, které tatínek ubytovával v přízemním
bytě. Jednou to byl celník pan Hájek, který přišel do Pardubic ze zabraného pohraničí,
po válce paní Singerová s dcerou Hankou, které jediné z rodiny přežily holocaust
a vrátily se domů. Starší dceru Helenu se jim totiž podařilo poslat do Anglie jedním
z vlaků, které odvážely židovské děti do bezpečí. Pan Singer a další příbuzní zůstali
v koncentračních táborech.“
Protiletecký kryt v domě
Dům byl však také zranitelný: ohrožovaly jej nálety, a proto v něm otec vybudoval
pořádný kryt. „Byla to docela prostorná místnost ve sklepě pod kuchyní. Tatínek ji celou
nechal ze všech stran vyztužit trámy silnými asi 30 x 30 centimetrů. Po válce, když se
kryt rušil, byla z toho spousta dřeva, které se odváželo na náklaďácích.“
Nálety na mé narozeniny
První velký nálet provedla letadla britské RAF v noci z 21. na 22. července 1944
a zahynulo při něm třiačtyřicet lidí. Další dva denní nálety těsně za sebou se odehrály 24. srpna 1944, již zcela v režii americké 15. letecké armády USAF a zahynulo při
nich více než dvě stě lidí. Třetí americký nálet proběhl v den dvaadvacátých narozenin
Evy Kopecké, 28. prosince 1944. „Maminka mi zrovna pekla kaštanový dort, ale
museli jsme letět do krytu.“ Tehdy bombardéry svrhly na rafinerii 122 tun trhavých
bomb. Zahynulo „pouze“ sedm osob.
Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 5-6/2025
