Každý národ chce mít své hrdiny. To platí pro celou naši planetu a pro každé období dějin. Hrdinů však nebývá dostatek a tak se lidstvo naučilo hrdiny vymýšlet a přisuzovat jim neuvěřitelné vlastnosti. Veškerá mythologie jimi oplývá. V úvodu k dalším úvahám bude třeba nejprve hrdinu definovat takto: Hrdina je člověk, který z vlastní vůle, s mimořádnou odvahou a s nasazením života vykoná čin, jehož užitečnost je nesporná.
Každá válka zplodí bezpočet odvážných činů, ale jejich naprostá většina vzniká na něčí rozkaz. Hrdinou se pak stává spíše voják, který jedná z vlastního přesvědčení proti rozkazu. To je případ českých legionářů z obou světových válek, ale je neuvěřitelné, do jak odlišných situací se tito chrabří bojovníci dostali. Po 1. světové válce byli legionáři národem uctíváni, požívali hmotných výhod a svými furažkami, barety a klobouky s pérem zvyšovali lesk mnohých slavností. Po válce druhé tomu bylo jinak. Hrdinové z britského letectva, jakož i mnozí od Dukly narazili na paragraf „kdo není s námi, je proti nám“ a místo slávy a kariéry je přivítal kriminál ba i šibenice. V lepším případě si zopakovali útěk do emigrace po druhé. Označením „hrdina“ se mohl s jistotou zdobit pouze ten, kdo ztratil život ještě před koncem války. Tato podivná, leč nikoliv ojedinělá zkušenost ukazuje, že výše uvedená definice hrdiny zasluhuje ještě dodatek „dobrý hrdina = mrtvý hrdina“.
Zcela specifickým případem v české historii 20. století je heydrichiáda. Tato apokalypsa představuje koncentrát lidské odvahy i krutosti a zároveň nám klade dlouhou řadu otázek, které lze rozdělit do dvou skupin. Ty prvé začínají slůvkem „JAK“ (to probíhalo), druhé pak „PROČ“ (se tak stalo). Ačkoliv hlavní aktéři a svědkové nepřežili červen 1942, je jejich činnost zmapována natolik, že prvá skupina otázek je v podstatě zodpovězena.
Totéž však nelze tvrdit o otázkách typu „PROČ“, které poskytují větší prostor různým hypotézám. Jednu takovou nyní nabízím.
Obecně se má za to, že Lidice, Ležáky a popravy jsou důsledkem atentátu na R. Heydricha. Tedy atentát = příčina, Lidice = důsledek. Budu patrně pokládán za blázna, když naznačenou logiku obrátím takto: Lidice = příčina, atentát = důsledek. Toto odvážné tvrzení se nyní pokusím obhájit. Za války jsme měli dvě až tři vlády:
1) protektorátní, která dle omezených možností dbala o všední život „pod ochranou Říše“, ale tím nás zároveň vedla mezi budoucí státy poražené.
2) exilovou (Londýn), která z nás chtěla mít vítěze a vítězství zpečetit odsunem Němců. Třetí vládu představovala spiklenecká skupina emi-
grantů v Moskvě dirigovaná Stalinem. Londýnská vláda to neměla snadné, zprvu ji neuznával Západ ani Východ. Doma to také nebylo jednoznačné. Odlet Dr Beneše byl kritizován, zpívaly se o něm posměšné písničky.
Bylo třeba něco učinit, aby se Češi jevili jako bojující národ. Naše armáda už neexistovala a civilní obyvatelstvo mohlo posloužit jen jako „kanonenfutr“.
Z nouze budiž dobré i toto. Budou-li Češi aspoň masakrováni, když už nemohou bojovat, snad si toho ve světě někdo vlivný povšimne. Takovou situaci lze vyvolat právě atentátem na osobnost vysoce postavenou, aby mohutné represálie vzrušily celý svět. Politický význam R. Heydricha zaručoval, že obětí bude co nejvíce. Ovšem s vražděním žen, dětí a celých vesnic se asi nepočítalo. Domnívám se tedy, že nejprve byly naplánovány oběti a atentát se měl stát iniciátorem represí. Tvrzení, že Češi vykonali spravedlivý rozsudek nad svým despotou a katem, kladu do říše politických frází. Malé dítě tehdy vědělo, že na uprázdněný stolec by ochotně zasedl jiný SS-Mann ještě horší a situace by se opakovala. Toho si byli dobře vědomi naši odbojáři – nejen ti domácí, ale i výsadkáři sami. Jako důkaz dobře poslouží dva radiogramy, ze kterých cituji:
Z Pardubic do Londýna (počátek května 1942, npor. Bartoš): …z příprav, které Otta a Zdeněk (tj. Kubiš a Gabčík) konají, usuzujeme, že plánují atentát na H. Tento atentát by nebyl v ničem užitečný Spojencům a měl by pro náš národ nedozírné následky. Ohrozil by nejen naše rukojmí a politické vězně, ale vyžádal by si tisíce jiných životů, vystavil by náš národ neslýchanému útlaku a současně by smetl poslední zbytky naší organizace. Proto žádáme, abyste přes Silver udělili příkaz, aby atentát proveden nebyl.
Nebezpečí z prodlení, jednejte bez prodlení!
(v dalším textu se doporučuje atentát na Emanuela Moravce)
Radiogram z Londýna do Pardubic (2. 6. 42 od presidenta Beneše):
…Těší mne, že udržujete spojení, a děkuji vám co nejvřeleji. Vidím, že vy a všichni vaši přátelé jste odhodláni a je mi to důkazem, že celý národ je v té věci skálopevný. Ujištuji vás, že to přinese úspěch. Události zde zanechávají hluboký dojem a vyvolávají uznání pro odpor českého národa.
Váš S.
Tyto radiogramy byly nalezeny u npor. Bartoše (!), jakož i v archivu londýnském. Presidentova odpověď byla odeslána až po smrti R. Heydricha, což je nápadné. Také si všimněme výroku „že to přinese úspěch“. Domnívám se, že zde je obsažena představa poválečného odsunu Němců, který právě na samém konci r. 1941 byl předmětem jednání A. Edena se Stalinem. Masové vraždění Čechů určitě poslouží jako důkaz, že tyto dva národy v české kotlině společně dále žít nemohou.
Na citovaných radiogramech je pozoruhodné to, že podřízený důstojník přemlouvá svého nejvyššího velitele, aby změnil rozkaz, a to přece v žádné armádě světa není myslitelné.
Čtenáři Zpráv KPP jsou dobře informováni o činnosti skupiny SILVER A (Bartoš, Valčík, Potůček), která si zaslouží vedle pozornosti snad i trochu kritiky. Její velitel npor. Bartoš, občan Sezemic, se ihned po vysazení objevuje v Pardubicích, kde má mnoho přátel, a ti dosvědčovali, že v otázce utajení býval dost lehkomyslný. Dejme slovo „Kanadským listům“ (č. 5 z r. 2006):
…A. Bartoš byl veselý chlapík, dvě snoubenky ve Francii, jedna v Anglii, jedna v Čechách. Když Gestapo odhalilo jeho skrýš u Krupků, našlo tam úplný seznam pomahačů výsadku, stačilo jej opsat. Byl neopatrný, ale jako úspěšný operační důstojník vydržel nejdéle…
Přiznám se, že té poslední větě moc nerozumím. Děsí mne představa, že“životnost parašutisty“ se prý odhadovala na tři měsíce. Pak by A. Bartoš splnil plán na 200 % (zastřelil se 21. 6. 42).
Pozn.: „Kanadské listy“ vydává již dlouhou řadu let čestný občan Pardubic Mirko Janeček a téměř v každém čísle najdeme odstavec věnovaný odboji – nejen tomu ze druhé světové války.
Celý článek naleznete ve Zprávách KPP rok 2006, číslo 11/12
