Otázka místa posledního odpočinku Boženy Vikové – Kunětické zůstávala (minimálně v pardubickém prostředí) dlouhá léta zahalena rouškou tajemství. Všeobecně bylo známo pouze to, že urna s jejím popelem byla svého času uložena na hradě Kunětická hora, odkud v blíže neurčené době po 2.světové válce zmizela neznámo kam.
Spisovatelka, politička, bojovnice za práva žen a naše první zvolená poslankyně Božena Viková – Kunětická zemřela dne 18.3.1934 v Libočanech u Žatce, kde žila od roku 1921 u své dcery Vlasty, provdané a v té době již ovdovělé Tiché. V poslední vůli, datované 8.1.1914, vyjádřila přání, aby byla po smrti zpopelněna a její popel rozptýlen. Její přání však bylo vyplněno pouze částečně, když se poslední rozloučení uskutečnilo dne 22.3.1934 ve strašnickém krematoriu. Urna s popelem zesnulé spisovatelky byla se souhlasem její dcery Vlasty převezena na Kunětickou horu, na hrad, podle jehož jména kdysi zvolila svůj pseudonym.
Zpočátku byla urna, zhotovená ze slovenského onyxu, umístěna v hradním muzeu, ale záhy se toto místo ukázalo pro daný účel nepříliš pietním. Výbor Kunětického družstva proto rozhodl upravit sousední místnost v prvním patře hradní věže na pietní síň, věnovanou památce osobností zasloužilých o záchranu hradu. Dne 21.4.1936, v den prvního výročí úmrtí F.K.Potěšila, byla urna s jeho popelem uložena v nově upravené síni a současně sem byla přenesena také urna Vikové – Kunětické. Kromě uren zde byly vystaveny také busty obou zesnulých, portréty Josefa Prokopa, Bedřicha Skrbka, Václava Diviše a dalších významných příznivců Kunětické hory, společně s fotografiemi zemřelých členů výboru Kunětického družstva. Uložení obou uren v této místnosti naposledy zmiňuje publikace Otokara Pospíšila Kunětická hora, vydaná roku 1948.
S platností od 1.1.1954 přešel hrad Kunětická hora z vlastnictví pardubického Muzejního spolku do rukou Státní památkové správy, řízené ministerstvem kultury. 1/ Muzejní spolek zde ještě několik let doprodával upomínkové předměty a z peněz zbylých po Kunětickém družstvu byly financovány drobné úpravy a nově plánovaná expozice věnovaná husitskému revolučnímu hnutí. Někdy v tomto období zřejmě došlo také na likvidaci pietního koutku, který se do těchto nových poměrů již nehodil. Část vystavených předmětů skončila v hradním depozitáři a urny obou zesnulých byly patrně předány jejich rodinným příslušníkům, jak naznačuje osud urny F.K.Potěšila, která se roku 1967 již nalézala na hřbitově u chrudimského kostela Povýšení sv.Kříže. 2/
Na stopu hrobu Boženy Vikové – Kunětické mne přivedla publikace Petra Kovaříka Procházky po pražských hřbitovech, vydaná nakladatelstvím Universum roku 2017. Současný hrob této význačné pardubické rodačky se nachází v urnovém háji krematoria Strašnice a má evidenční číslo STU/5-1677a. V tomto hrobě jsou uloženy také ostatky spisovatelčiny vnučky Vlasty Herlesové a jejího prvního manžela, národně demokratického politika Františka Síse. Malý náhrobek v sousedství patří dceři Vlastě Tiché. Podle sdělení správy strašnického hřbitova zde byla urna Boženy Vikové – Kunětické uložena až dne 17.4.2008, takže v celém příběhu i nadále zůstává několik neobjasněných otazníků.
Poznámky:
1/ K faktickému předání hradu s jeho inventářem došlo dne 22.10.1953.
2/ Zprávy Klubu přátel Pardubicka, roč. 3/1967, č.3, s.6. Viz také KOTYK, Jiří. František Karel Potěšil (1864-1953), Pardubice 2009, s.158.
