Idea skautingu, Foglarovy knihy i reálně prožitý skautský život zanechaly v mém chápání pojmu „čestně žít“ celoživotní nesmazatelnou stopu. Významné bylo samozřejmě i rodinné prostředí, které se s idejí skautingu snoubilo. V jeho sekulárním prostředí jsem význam skautských myšlenek stavěl nad desatero. Výuka náboženství byla tehdy povinná, měl jsem však smůlu (či štěstí?) na neobratné katechety, kteří zvídavé pubertální mládí od víry spíš odrazovali. Pro totalitární režimy, ať ten nacistický či komunistický, je symptomatické, že skauting, formující rovné lidské charaktery, jim musí být trnem v oku. Rázně jej likvidovali. Jen hrstce oddílů se za jejich vlád v naší zemi (třeba pražské dvojce) podařilo přežít v ilegalitě – pod hlavičkou turistických oddílů.
Foglar vzorem natruc okupaci
Moje generace, které bylo uprostřed války nějakých plus minus deset let, mohla
ty přitažlivé ideje realizovat jen v soukromí. Dozvídali jsem se o nich v knihách
Jaroslava Foglara a předválečném týdeníku Mladý hlasatel. To byly autentické zdroje
– Foglar byl vedoucím pražské dvojky a býval redaktorem Mladého hlasatele. Svázané
ročníky „Hlasáku“ s kresleným seriálem Rychlé šípy (comics se tomu tehdy
neříkalo) jsme si vzájemně půjčovali, lovili jsme bobříky, hltali Foglarovy knihy jako
Hoši od Bobří řeky, měli jsme i fiktivní čtenářský klub Mladého hlasatele.
Podvědomý pocit ohrožení naší generace, žijící v bezprostředním sousedství popraviště
Zámeček, z kterého do našich domovů doléhaly salvy popravčích čet při
heydrichiádě, vojenského cvičiště opačným směrem i obřího leteckého výcvikového
střediska, nás enormně stmeloval. To semknutí ke konci války prohloubily nálety
na Pardubice, časté pohledy na přelety stříbřících se formací bombardérů ze základen
v Itálii, mířících někam směr Drážďany či v lednu 1945 evakuace vězňů z osvětimského
vyhlazovacího tábora na otevřených uhelných vozech při -20 °C. Otřesný
Ing. Vladimír Popelka, Pardubice:
JAK ČESTNĚ ŽÍT ANEB ZA VÁLKY
S FOGLAREM, SE SKAUTINGEM PO NÍ
pohled na lidské trosky, stojící v pruhovaných mundúrech namačkané na vagonech,
se mi vryl po paměti. Navíc tu byla nejistota, zda se přes nás převalí fronta. Soustřeďovali
jsme se na velkém hřišti DTJ uprostřed naší čtvrtě či v pěveckém souboru pana
Syrového.
(Odkazuji na moji stať Jan Syrový – pardubický „renesanční“ hudebník
ve Zprávách ročník 2014, číslo 07–08.)
V duchu jsem procházel ulicemi Pardubiček a psal fiktivní jmenný seznam. Dopočítal
jsem se 58 kluků a holek. Většina z nich je na pravdě Boží, někteří zemřeli
tragicky už v mládí, jméno mistra světa v krasobruslení Zdeňka Doležala zná snad
každý (Věrka Suchánková v Pardubičkách nebydlela, ale trénovali tady spolu na zamrzlé
Chrudimce), s jednou čilou 86letou „dívenkou“ z naší ulice pokecáme občas
v místní sámošce.
Stísněný pocit vyvolávalo i přísně kontrolované zatemnění, při absenci veřejného
osvětlení v některých částech Pardubic (i v naší čtvrti) to vlastně byla téměř naprostá
tma s minimem chodců a nulovým počtem vozidel. Temnota nahrávala do ruky klukovským
honičkám, baterkami jsme na sebe „házeli šajny“.
Foglarova kniha Chata v Jezerní kotlině, kterou jsem tehdy zhltl několikrát (a nedávno
– asi v roce 2020 – si ji z nostalgie znovu koupil) mne inspirovala ke dvěma věcem:
ku prožití chlapeckého přátelství a ku psaní deníků. S odstupem spousty let jsou
ty deníky nedocenitelným autentickým zdrojem děravějící pamětí nezkreslených
informací. A po 78 letech se ptám: kde se vůbec ve mně vzala ta pošetilost do něčeho
takového se pustit, pro koho jsem to vlastně psal? Žádné gramatické chyby…
Ještě předtím vzpomínka z 19. září roku 1941, kdy jsem si ještě deník nepsal. Jdu
odpoledne z hodiny houslí domů, přejdu železniční závory u Telegrafie a zatají se mi
dech: Před továrnou němečtí vojáci, zalehnutí za kulomety, namířenými na budovu.
Stráž nás odhání na protější chodník u nemocnice: Weg, weg, schnell! Rychle mizíme.
Gestapo (Geheime Staatspolizei) přijelo zatýkat organizátory stávky zaměstnanců
Telegrafie za lepší pracovní podmínky. V továrně právě zaváděli vojenskou výrobu,
stávku považovali Němci za sabotáž. Organizátoři skončili v koncentráku, někteří se
nevrátili, jeden se zabil skokem z okna při výslechu na pardubickém Gestapu.
Deník z roku 1943
Většina dozvuků kruté heydrichiády již odezněla, český národ svěsil hlavu, pokorně
pracuje na Říši potřebné zbrojní výrobě. Je za to odměňován přídavkovými lístky
na potraviny, lázněmi, rekreací. Jediné, čím dokáže okupantům „vzdorovat“, je, že poslouchá
Říši nepřátelské vysílání Volá Londýn, i když za jeho poslech hrozí trest smrti,
jak uvádí dvojjazyčný text na přijímači. Kromě zakázaného Londýna se může potěšit
pořady pražského rozhlasu Hrajeme naším dělníkům v Říši se špičkovými umělci.
Dobře se to poslouchalo, můžu potvrdit. Naši mladí lidé byli do Rajchu nahnáni
pracovat v továrnách za německé muže, „vítězně bojující na všech frontách Evropy“.
(Deutschland siegt auf allen Fronten der Neuen Europe.) Protektorátní propaganda
zdůrazňovala, že proti „židobolševikům“ (později i proti „angloamerickým plutokratům“)
bojují i za náš národ. Odboj samozřejmě existoval, vyskytly se sabotáže,
ústním podáním (tzv. šeptanou propagandou) jsme se doslýchali, že partyzáni vyhodili
tam a tam do povětří koleje, odvážlivců však bylo málo. Tresty byly kruté. Tolik
kolorit doby.
Citace 1/
7. 7. Máme schůzi Klubu čtenářů Mladého hlasatele v klubovně u Mrázků. Prohlížíme
si náš vlastní „putovní“ časopis. (Zůstalo u toho jediného čísla.) Cituji z deníku:
„Mám radost, jak se nám to s tím časopisem povedlo.“
12. 7. Dnes jsem ulovil 7. bobříka (znalost padesáti rostlin, keřů atd). Z hudebky
jsem přinesl vysvědčení a měl jsem 2. Zuřím.
16. 7. Chci si postavit radiopřijímač. Zkazil jsem bobra mlčení – jeli jsme s tátou
na kole vedle sebe, já uviděl policajta a vykřikl.
19. 7. Šílím radostí. Má nejkrásnější chvíle tohoto roku se blíží. Teta (Mařenka
Popelková) mně z Lomnice přivezla dopis, abych přijel na prázdniny. Je tam už bratranec
Venda, tak abychom si toho užili. Ale stále myslím na toho Tleskače (pozn.
vynálezce létajícího kola – Foglar: Záhada hlavolamu).
25. 7. Ráno jsem se topil na Chrúdě a táta mě vytáhl.
Deníky zroku 1944
Germanizace přituhuje. Některé předměty se začínají vyučovat dvojjazyčně, ve
veřejném prostoru je všechno dvojjazyčné, die Deutsche Sprache na prvním místě.
Od mých osmi do třinácti a do mého biologického harddisku hůrou důlou je streamována
němčina. Na konci války mluvím de facto plynně německy. Po válce jsem sice
v afektu všechno v němčině na zahradě spálil, ten tvrdý jazykový kurz jsem však
o pár let později dobře zúročil.
S germanizací přitvrdili i ideologicky. Všechny holky a kluci naší věkové kategorie
(mně bylo 12) byli obesláni, aby se povinně přihlásili do poboček Kuratoria
pro výchovu mládeže (Kuratorium für Jugenderziehung). Těmi byly pověřeny se stát
sportovní kluby či tělovýchovné jednoty. Tím bylo zaděláno na frašku. Čeští sportovci
měli šířit nacistickou ideologii, lásku k Říši? Tohle se Němcům zcela vymknulo
z ruky. Zapomněli, že jsme národ Švejků.
Německo výrazně prohrávalo válku, ze základen v Itálii začali spojenci bombardovat
celý středoevropský, Němci ještě ovládaný prostor. Každodenní i vícenásobné
vyhlašování nebezpečí náletu rozvracelo celé hospodářství. Před sovětskou armádou
zase prchali z východních území němečtí kolonizátoři v selských vozech, tažených
koňmi. Říkalo se jim „národní hosté“. Lazaretní vlaky přivážely z východní fronty
raněné. Němci pro své potřeby zabavovali jednu školní budovu za druhou. Značnou
část školního roku 1944–45 jsme si chodili jedno půldne „někam“ pro úkoly. Půl roku
prázdnin.
Přes krajně vypjatou společenskou situaci běžel život nás předpuberťáků tak
nějak skoro normálně. Úzkostlivě jsme se vyhýbali setkání s Hitlerjugend. Jakmile
jsme zaslechli bubny a píšťaly jejich pochodujícího útvaru, prchali jsme. Bylo tomu
tak i při našem výletu pod Kunětickou horu. Někdo jim to hezké místo musel poradit.
Reálné válečné nebezpečí jsme však bagatelizovali. Měli jsme obrovské štěstí,
že jsme peklo fronty nepoznali. Odpovídají tomu i témata v mém deníku. Že fronta
opravdové peklo je, mi o tři desítky let později vyprávěl můj dlouholetý německý kamarád
Manfred Gustavus z hudební branže, který prožil bitvu o Berlín ve sklepení ostřelovaného
berlínského činžáku.
Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 5-6/2024
