2.vyd. SNDK Praha 1965, kap. 28 (ke 160.výročí narození Artura barona KRAUSE) Myšlenky na dvousedadlový letoun jsem se ani po havárii nevzdal a netrvalo dlouho, co „pasažérský“ letoun byl opět v pořádku. Zkoušel jsem to ovšem ještě notnou dobu bez cestujícího, protože vozit někoho byla velká odpovědnost. Když jsem si byl dostatečně jist, oznámil jsem Východočeskému aviatickému družstvu, že hledám cestujícího. Jako první se přihlásil baron Kraus, který byl ovšem v předsednictvu této korporace. Místo pro cestujícího bylo za mnou, kde jsem nechal pro „pasažéra“ větší prostor. Bylo totiž třeba, aby cestující na můj pokyn za letu buď ke mně přisedal, nebo odsedal. Sedátko se dalo lehce posouvat.
Připravil jsem se k letu, a tu se baron Kraus vyjádřil, že se mnou nepoletí, a odůvodňoval to tím, že není ve své kůži, že je mu nevolno. Místo barona Krause sedl si do letadla okamžitě můj mladší bratr Leo. Bylo mu tenkrát 17 let a právě mi pomáhal v přípravách ke startu. Důkladně jsem mu vyložil, aby dával pozor na moje znamení. Řekl jsem mu: „Nejdříve seď těsně za mnou, a až ti dám znamení, tak se posuneš o kousek dozadu. Potom budeš přisedávat a odsedávat podle toho, jak ti budu ukazovat rukou.“ Leošek všecko vyslechl a svatosvatě slíbil, že bude poslouchat jako hodiny. Startoval jsem ve směru na vesnici Jesničánky za veliké asistence obecenstva, které se původně přišlo podívat, jak poletí baron Kraus. Lidé byli hodní, nedali znát, že jsou zklamáni odřeknutím pana barona, a srdečně nám mávali. Bratříček Leošek považoval tyto ovace za pocty, které patří jemu osobně, zapomněl na všechny mé instrukce, odšoupl se úplně dozadu a začal oběma rukama blahosklonně mávat davům. Tím však mi náhle zatížil zadek trupu a letoun se už nedal ovládat. Létal jsem nahoru dolů, volal jsem na bratra, ale všechno bylo marné. Leo mával a křičel a na mne vůbec nedbal. Nechtěně toboganovým letem jsem se blížil k Jesničánkám a viděl jsem, že musím co nejdříve přistát. Motor jsem vypnul, protože
jsem cítil, že normálně nepřistanu. Smáčkl jsem letadlo silně k zemi a u země jsem se snažil je vyrovnat, ale nepodařilo se mi to. Prudce jsem narazil podvozkem o zem, podvozek se urazil, letoun se překotil na záda a zle se porouchal. Bratr Leo, který se nedržel, protože do posledního okamžiku mával, k čemuž potřeboval obě paže, nárazem vyletěl a padl tak nešťastně na nos, že si ho přerazil. Jeho zranění bylo tak těžké, že jsem mu ani nevynadal. Když jsem havarovaný letoun dopravil zpátky do hangáru, přišel baron Kraus a povídá: „Dobře, že jsem neletěl, možná, že bych teď už nebyl mezi živými.“ Řekl jsem mu příčinu, že brat neuposlechl mých pokynů, kdežto on by se jimi jistě byl řídil.
E.ČIHÁK JAKO 1. ČESKÝ LETECKÝ KONSTRUKTÉR Bratranec 1. českého letce ing. Jana Kašpara (1883–1927) Evžen Čihák (1885– 1958) byl in memoriam 28.září 1962 oceněn Mezinárodní leteckou federací (FAI) se sídlem v Paříži diplomem P. Tissaudiera jako „první Čech, jenž r. 1908 sestrojil letoun a vzlétl s ním“. Diplom otiskujeme a obraz. přílohy 2. vydání knihy F. Gela „Jak jsem létal a padal“ (SNDK Praha 1965). PhDr. Jiří Kotyk, Ph.D.
Autor: F. Gel, E. Čihák,
