Již v prvním díle právě končícího seriálu o volbách v Pardubicích v období první Československé republiky zaznělo, že volební právo uplatňované ve volbách je základním principem, jak se mohou občané podílet na řízení státu a všeobecně na fungování věcí veřejných. V Pardubicích se občané s volebním právem, což v meziválečném období znamenalo dosažení věku 21 let a v případě voleb do Senátu Parlamentu Československé republiky 26 let, mohli k volebním urnám dostavit více než desetkrát. Přesněji čtyřikrát proběhly volby parlamentní, třikrát do regionálních orgánů a pětkrát volby obecní. Pro přehlednost uvádím tabulku s přesnými daty:
Ve všech dílech seriálu jsme sledovali podrobné výsledky v Pardubicích a zároveň
v celostátním měřítku. Z tohoto srovnání je patrné, že pardubičtí voliči dávali
jednoznačně přednost demokratickým stranám, byť v několika případech se místní
organizace Národní obce fašistické mohla pyšnit volebním výsledkem výrazně přesahujícím
její celostátní průměr. Jednalo se především o obecní volby v roce 1932,
ve kterých získali čeští fašisté šest mandátů v městském zastupitelstvu. Také extrémní
politická strana z opačného pólu politického spektra – Komunistická strana
Československa – nezískala v Pardubicích tak výrazný vliv, v jaký doufala. I když její
zisk byl opakovaně řádově vyšší než v případě Národní obce fašistické.
Z demokratických stran se pardubičtí voliči soustředili téměř výlučně na české
strany, což bylo dáno národnostní homogenitou Pardubic a blízkého okolí. Ze zmíněných
demokratických stran pak lze vysledovat několik zákonitostí, které se pravidelně
opakovaly. V samotných Pardubicích získávali oproti celostátnímu průměru
výrazně méně agrárníci, což bylo dáno průmyslovým charakterem meziválečných
Pardubic, a také lidovci. I to lze přičíst zejména průmyslovému charakteru města
s vyšším podílem dělnického obyvatelstva, pro které je typický větší podíl ateistů.
Další zvláštností pardubické prvorepublikové politické scény se staly výrazně
vyšší volební výsledky národních demokratů. Tato strana reprezentovaná na celostátní
úrovni především osobností Karla Kramáře po celé meziválečné období voliče
spíše ztrácela a nepomohlo jí ani sloučení do Národního sjednocení v roce 1934.
V Pardubicích však tato politická organizace opakovaně dosahovala nadprůměrných
zisků, což lze připsat především silnému personálnímu obsazení místní organizace
reprezentované společensky uznávanými osobnostmi.
Závěrem lze zmínit, že volební účast dosahovala vždy poměrně vysokých čísel,
která svědčí o tom, že se občané Pardubic alespoň touto základní formou snažili přispět
k demokratickému vývoji mladé Československé republiky.
