Český textař, básník, dramatik, scénárista, novinář, překladatel a divadelní organizátor, někdejší redaktor Rádia Svobodná Evropa se narodil 30. března 1934. Narodil se sice v Písku, ale své dětství prožil v jihočeském Táboře, kde absolvoval gymnázium. Následně vystudoval statistiku na Vysoké škole ekonomické v Praze a získal titul inženýra (1957). V roce 1956 se jeho překlad básní recitoval v poznaňském literárním kabaretu Žioltodziob, následně se po překladu do francouzštiny objevily i v studentském časopise pařížské Sorbonny. Doma se poprvé jeho básně objevily na stránkách časopisů Květen a Kultura v roce 1958. Potom již následovala spolupráce s malými divadly – Semafor (pásmo „chuligánských“ veršů Vo co de), Paravan, Na Zábradlí (s Jaroslavem Jakoubkem šansony pro Ljubu Hermanovou), Rokoko (komedie Labyrint, Čekání na slávu a další), ale i pardubické Stop divadlo. A právě tady je spojitost s Pardubicemi. Zde se seznamuje v roce 1962 s pardubickým rodákem a hudebníkem Bohuslavem Ondráčkem a také s Martou Kubišovou (viz článek J.Schneidera Jemnost maskovaná tvrdostí perníku v ZKPP 3-4/2012). S nimi potom odchází do plzeňského divadla Alfa. Tady vznikají ve vzájemné spolupráci písničky pro M. Kubišovou (šanson Je půl vosmý z inscenace Ukradený měsíc) i pro tehdy zde začínajícího a neznámého Václava Neckáře.
Písně s jeho texty zpívali např. Marta Kubišová (Magdaléna a Ó, baby, baby s H. Vondráčkovou, Píseň Ofélie a Víc nechtěl by snad ani d´Artagnan s W. Matuškou), Helena Vondráčková (Hej, pane zajíci s M. Kubišovou), Václav Neckář (Soud a Hříbě s H. Vondráčkovou), Waldemar Matuška (Nebeskej kovboj, Don Diri don, Volám déšť), Eva Pilarová (Requiem).
V šedesátých letech působil v Československém rozhlase, kde přispíval do pořadu Mikrofórum. V roce 1967 je autorem prvního českého divadelního muzikálu Gentlemani s hudbou B. Ondráčka. V témže roce uvedlo Divadlo Na Fidlovačce jevištní adaptaci Schneiderova veršovaného rozhlasového seriálu Pro Petra a Lucii. Na Bratislavské lyře 1969 jeho text k písni Musím dál zpívat pro W. Matušku (ale zpíval ji zde místo nemocného Matušky Karel Kopecký, jeho tehdejší kolega z Rokoka) sice získal cenu dosud neznormali- zovaných českých novinářů, ale způsobil, že se nesměl konat přímý televizní přenos z tohoto festivalu. Pro ilustraci, alespoň část textu této písně:
… Až ze všech uvězněných úst V mé poraněné duši
písničky dál nám budou růst, je síla, kterou nenaruší
pak naše píseň bude znít, ani strach z mříží z vězení
pro kterou bude mít dál smysl žít. a proto musím,
Nemám, nemám, nemám, nemám, musím, musím, musím, musím
nemám co skrývat, musím dál zpívat,
nemám, nemám, nemám, nemám, musím, musím, musím, musím,
nemám co skrýt. musím dál hrát…
Autor byl podroben velice ostré kritice nejvyšších představitelů KSČ a jeho tvorba byla zakázána. Proto v témže roce emigroval do Německa a stal se členem mnichovské redakce Rádia Svobodná Evropa. Uváděl zde pořad Afternoon Music, současně psal fejetony a komentáře. Pro Svobodnou Evropu pracoval téměř dvacet let.
Od počátku 90. let, kdy se Jan Schneider vrátil zpět do vlasti, žije a stále tvoří v jihočeské Třeboni. Napsal např. recitál pro Martu Kubišovou Vítej, lásko, který byl uveden v divadle Ungelt na konci roku 2005. Zde také vzniklo kolem třicítky knížek veršů a poezie, které si básník většinou sám ilustruje. Ta poslední, Lišejník namísto sametu, byla vydána v roce 2013 a z ní je i závěrečná báseň.
Věčné hledání stimulů
Nevěřím v zázraky, pouze v drobné krůčky,
trošku přibližující člověka k člověku.
Jsou to jenom splátky velkorysé půjčky,
kterou životu lidstvo dluží od věků.
Kolik dost nepovedených živočichů
bylo vyškrtnuto ze záznamu života?
Jenže kolik ještě přijde hnidopichů,
aby svět předělala ta jejich novota?
K rozeštvání lidí pouhá chvilka stačí,
však léta pak trvá navrácení důvěry,
Kdo bude věřit poctivost rozkrádači,
jací věřitelé poskytnou mu úvěry?
Jak najít pro nadšení nové stimuly?
Špatně se začíná vždy znovu od nuly.
