V letošním ročníku Zpráv KPP se věnujeme ve velké míře osmdesátému výročí od konání výstavy tělesné výchovy a sportu, která probíhala v prostoru dnešních Tyršových sadů v roce 1931. Jak je však známo, na počátku 20. století se však v Pardubicích konala jiná neméně zajímavá výstava, kterou byla Východočeská výstava konaná v prostoru dnešních Olšinek a Bubeníkových sadů v roce 1903. Ta probíhala od 24. července do 28. září roku 1903 a za tu dobu ji navštívilo více jak 200 tisíc lidí.
Proč však o této akci nyní píšeme? Jedním z účastníků cyklu přednášek Hovory o Pardubicku jsme totiž byli před nedávnem upozorněni, že jeden z výstavních pavilonů z výstavy roku 1903 dodnes stojí a je oblíbeným výletním místem zejména obyvatel Chrudimi, Slatiňan, ale i Pardubic. Jedná se totiž o restauraci Monako nedaleko Slatiňan a známého Kočičího hrádku. Na výstavě v Pardubicích byl totiž v roce 1903 postaven mimo jiné i pavilon zbudovaný tesařem Antonínem Šťástkou. Jak je patrné z dobových fotografií, pavilon sloužil jako restaurace a prezentační pavilon Zámeckého pivovaru v Pardubicích, reklama hlásala, že se zde čepuje Chladovo pivo. Po skončení výstavy byl pavilon majitelem pily ze Slatiňan Josefem Drobílkem zakoupen. Na podzim roku 1903 byl pavilon rozebrán a odvezen do Slatiňan, kde byl na jaře roku 1904 opět postaven u lesa nad Škrovádem, kde byla od května téhož roku otevřena restaurace.
Jelikož však byla restaurace postavena tak trochu nešťastně na rozhraní dvou katastrálních území a částečně se tak nacházela na katastru obce Škrovád a částečně na katastru Slatiňan, došlo v roce 1910 k jejímu opětovnému rozebrání a přemístění o několik desítek metrů dál, kde stojí dodnes. V souvislosti s touto přestavbou z roku 1910 bohužel zmizely také ozdoby na baňaté věžičce, které tam původně byly.
V roce 1934 tuto restauraci zakoupili manželé Buřilovi a poté restaurace prošla mnohými úpravami a přístavbami, tudíž dnešní zděná restaurace již původné celodřevěnou stavbu připomíná již pouze vzdáleně, nicméně i přes to byla prosklená část a věž zachována. Po vyvlastnění se pak majitelem restaurace stalo spotřební družstvo Jednota, v padesátých letech došlo k přístavbě zděného příbytku pro hostinského. Manželé Buřilovi byli v restauraci zaměstnáni až do roku 1961 a poté ještě v letech 1968–77. Roku 1991 jim pak byla restaurace vrácena a po dvou rekonstrukcích dostala současnou podobu.
A proč se vlastně restaurace jmenuje Monako? Důvodem je dle vyprávění skutečnost, že její původní majitel pan Drobílek měl zálibu ve hře v karty a jelikož se zde hrálo velmi často, dostala restaurace toto pojmenování.
Paní Buřilové děkuji za poskytnutí informací a fotografií.
