Jan Schneider (ZKPP č. 3-4/2012 „Jemnost maskovaná tvrdostí perníku“) a Vladimír Popelka (ZKPP č.9-10/2014 „Vzpomínka na velkého muzikanta Bohuslava Ondráčka“) vzpomínají na spolupráci s muzikantem a pardubickým rodákem Bohuslavem „Bobanem“ Ondráčkem. A tak snad jen pro úplnost ještě doplnění o působení tohoto muzikanta v plzeňském divadle Alfa. Upravený text je použit se souhlasem autorů z připravované publikace Jana Müllera a Petra Prajzlera „Divadlo v Alfě aneb Nesplněný sen o plzeňském Semaforu“. Bohuslav Ondráček se narodil 27. 6. 1932 v Pardubicích a již od dětství byla s jeho jménem spjata nejprve klasická a později čím dál více populární hudba. Studoval na gymnáziu v Hradci Králové, kde během studií hrál v amatérské kapele na klavír, krom toho se pilně vzdělával ve vážné hudbě a pokoušel se i o kompozici vážných skladeb. Po gymnáziu si rozšířil své hudební vzdělání na jednoročním skladatelském kursu u profesora Václava Dobiáše při HAMU v Praze. Po absolvování základní vojenské služby vedl oddělení lidové umělecké tvořivosti v Osvětovém domě v Pardubicích. Zde byl lektorem pro amatérské orchestry, vedl studentský komorní orchestr, smíšený sbor a folkloristický soubor.
Od ledna roku 1963 působil natrvalo jako dirigent v pardubickém Stop-divadle, kde se začal prosazovat i skladatelsky. Již v době pardubického působení začal pronikat do světa populární hudby, na gramofonových deskách mu vyšla píseň s textem Pavla Kohouta Sama řekla, že ho nemá ráda v interpretaci Karla Gotta. V pardubickém Stop-divadle se však dlouho neohřál a brzy se stěhoval do Plzně, kde mu nově jmenovaný ředitel Bedřich Svatoň nabídl místo kapelníka v Divadle Alfa. V červenci roku 1963 přišel tedy Ondráček do Plzně natrvalo a ihned se pustil do práce na sestavování nové kapely, oslovil mimo jiné i Antonína Matznera, tehdy předsedu plzeňského jazz-clubu, aby mu pomohl při výběru nových hudebníků. Od začátku svého působení v Plzni psal Ondráček hudbu téměř ke všem hrám uváděným v Alfě a postupně se čím dál více začal prosazovat jako skladatel a vynikající aranžér. V té době byl Bohuslav Ondráček nadšeným propagátorem jazzu a jazzem ovlivněnou populární hudbou, což se odrazilo i v jeho tvorbě pro pořady v Alfě.
„A přece si myslím, že džez jako hudba v pravdě lidová si zaslouží co nejširšího šíření. Úspěch však předpokládá postavit se proti chladné vypočítavosti a rafinádám některých dnešních směrů v džezové oblasti, nestát se primitivními, ale vracet džezu to, co jemu bylo vždy nejvlastnější: bezprostřednost, život, srdce. Pokusím se o to právě v divadelním prostředí. Proto jsme vlastně do Plzně přišli.“ (Z programového prohlášení Divadla v Alfě)
Již během svého plzeňského působení pomáhal Ondráček budovat pěveckou kariéru Martě Kubišové a později i Václavu Neckářovi a samozřejmě dále spolupracoval s textařem Janem Schneidrem. Jako kapelník Divadla v Alfě působil až do konce října 1964, poté z funkce kapelníka odešel a nadále spolupracoval s Alfou po krátký čas pouze externě. Na začátku roku 1965 odešel natrvalo do Prahy, kde se posléze uplatnil jako skladatel na volné noze. Už v Praze složil hudbu ke hře Pódium senzací, a to byla jeho poslední spolupráce s Divadlem v Alfě. Ještě během prvého pololetí roku 1965 zajížděl občas do Plzně a řídil divadelní kapelu alespoň při natáčení nových snímků v plzeňském rozhlase.
