Jiří Paleček – vlastní životopis (k nedožitým 95. narozeninám) Narodil se 8. června 1929 ve Velké Zdobnici v Orlických horách, kde v čistě německé vesnici byl jeho otec velitelem četnické stanice. Již za tři roky se rodina přestěhovala do rodinného domku ovdovělé babičky Anny Obrové v Pardubicích – Familii (to jsou od roku 1945 Slovany). Familie, součást Bílého předměstí, byla vzdálenou venkovskou osadou. Pardubice – „město“ dlouho ani nepoznal. Poprvé přejel Chrudimku po právě dokončeném Prokopově mostě, kdy ještě vedle stál původní ocelový most. Jel tehdy poprvé (a možná naposledy) autobusem, který tehdy občas zajišťoval dopravu z Familie. Chodil do obecné školy „U kostelíčka“ a zde začal navštěvovat i měšťanku. Když škola byla za války zavřená, dokončil měšťanku ve Staroměstské škole chlapecké (dnes Krajský úřad). V těch letech zažil popravy na Zámečku. Přímo z domku bylo vidět křoviny, zakrývající popraviště asi 500 m vzdálené přes otevřené pole.
Když neuspěl v přijímací zkoušce na učitelský ústav v Chrudimi, byl přijat na
Vyšší průmyslovou školu strojnickou v Pardubicích (dnes budova UPa). Druhý ročník
1944–45 byla zavřena a žáci nasazeni do výroby. J. Paleček se dostal do provozu Telegrafie
vedle továrny KO-VO v ulici Na Spravedlnosti.
Revoluci prožil doma, kde v jejich domku
(tehdy na okraji města) byly nejprve umístěny
hlídky německých vojáků a pak i sovětských.
Od září 1945 pokračoval na průmyslovce. Studia
byla tomuto válečnému ročníku zkrácena o půl
roku, a tak maturoval začátkem února 1948, před
únorovým převratem KSČ.
První zaměstnání nalezl v n. p. Prokop, kde nastoupil
1. 3. 1948. Vrátný jej uvítal: „Potřebujeme
nové techniky, protože staré úředníky právě vyhazujeme“.
Po několika celozávodních schůzích,
kdy se zapojil do diskuze, měl horší pověst než ti
staří úředníci. Přesto jej nepropustili ani na lesní
brigádu do Krkonoš, kam se chtěl dostat. Začal
v konstrukci mlýnských strojů, pak byl přeřazen
do tehdy slavného oddělení turbín. To však již bylo plánovitě odsouzeno k zániku.
Z Prokopky, která mu zdarma vyrobila vojenský kufřík se jménem, odešel na vojnu
k dělostřelcům v Kolíně. Zakrátko byl pluk přemístěn do Vysokého Mýta do kasáren
u zastávky. Zde vojnu dosloužil s půlletým pobytem ve výcvikovém táboře Boletice.
Po vojně se do Prokopky musel vrátit. Pomáhal zde s baťovskými odborníky předělávat
řízení a výrobu na nový systém, který byl zakrátko prohlášen celostátně
za sabotáž.
Z Prokopky odešel roku 1956 do Tesly, kde nastoupil do materiálových laboratoří
jako specialista metalograf, což musel teprve nastudovat. Za pomoci vedoucího
Ing. B. Beneše dosáhli dobrou úroveň, místy i krajský primát. Pro pozdější neshody
s vyšším šéfem (politické i platové) se mu podařilo dát roku 1958 výpověď.
Měl slíbenou práci v tehdy založeném Plynostavu, ale po prokádrování nebyl přijat.
Skoro čtvrt roku byl nezaměstnaný, až nalezl místo v malém závodě Centropen
na Vrtálně, kde konstruoval plnící péra a přípravky k jejich výrobě. Již po roce se mu
podařilo získat zaměstnání v Chemoprojektu. Zprvu projektoval chemické provozy
a přihlásil se na dálkové studium na Vysoké škole strojnické. Složil sice zkoušky, ale
před zahájením školy byl vyrozuměn, že není přijat. Podnik, který potřeboval splnit
kvótu, mu dal doporučení, ale jak se později dozvěděl, nedoporučil jej uliční důvěrník
pro jeho původ a že se nezapojil do brigád v bydlišti a jen sportuje. Poté ho technický
náměstek přihlásil na postgraduální kurz protikorozní ochrany na VŠCHT v Praze,
který absolvoval a byl jmenován korózním technikem, postupně mu byly kumulovány
funkce požárního a bezpečnostního specialisty, to se vztahovalo i na ochranu životního
prostředí v projektech.
V roce 1976 dal výpověď (tehdy byla předepsána tříčtvrteční výpovědní lhůta). Za
tu dobu se mu však nepodařilo sehnat místo. Až koncem roku byl přijat do Zemědělského
zásobování a nákupu jako referent technického rozvoje s příslibem místa vedoucího
rozvoje. Když vedoucí odešel do důchodu, našel se jiný, spolehlivější vedoucí.
Tak ve Výkupu dosloužil jako pouhý referent, a ještě jen okresního závodu. Práce zde
měla své výhody, byla 5 minut od bydliště, velmi různorodá, nepříliš náročná. Závod
měl provozy po celém okrese a při jejich návštěvách měl možnost poznat téměř celé
Pardubicko. Do důchodu odešel po převratu na konci roku 1989.
Vedle zaměstnání měl i mnoho zájmů, které i někdy převažovaly. Již na průmyslové
škole roku 1947 začal veslovat v Českém veslařském klubu Pardubice na loděnici
AROSA. Měl určité úspěchy ještě na těžkých plátových lodích. Stal se dorosteneckým
přeborníkem republiky ve skullu. Na lehký závodní skif se dostal až po vojně, kde
neměl možnost tréningu. Největší úspěch dosáhl na mistrovství republiky v Brně,
kde obsadil druhé místo. Jezdil i na čtyřkách a osmách, na které byl vždy nedostatek
veslařů na soustavný tréning. Kromě závodění zastával různé funkce (zapisovatele,
jednatele, správce lodí, několik let i předsedu oddílu), zároveň byl i trenérem I. třídy.
Jako doplňkové sporty zkoušel džudo, šerm s p. prof. Macháčkem a Ing. B. Novotným,
pokoušel se sestavit družstvo ragby. Ve veslařském klubu odpracoval jako ostatní
členové stovky hodin, více než evidovaní brigádníci v ulici.
V Tesle (vedle studia metalografie) začal studovat jazyky, ruštinu (kterou měl na
průmyslovce) jen půl roku, němčinu, angličtinu, francouzštinu i španělštinu, tehdy
ke Kubě (1962) velmi propagovanou. Většinou absolvoval jen první ročník a další se
již pro nedostatek zájemců neuskutečnil.
Když roku 1964 přestal závodně veslovat, přihlásil se do filmového kroužku FAS
při novém Kulturním domě ROH Dukla. Zde za vedení Zdeňka Chaury se začaly natáčet
tzv. Pardubické vteřiny, krátké filmy, které měly každý měsíc dokumentovat
kulturní či jinou událost ve městě. Při získávání námětů narazil na problémy s výstavbou
města působené novým východočeským Krajským národním výborem od
roku 1960.
Navrhl tehdy řediteli KD p. Rouskovi vytvořit kroužek, který by s těmito problémy
podrobněji seznamoval na besedách, případně proti poškozování města protestoval.
Získal souhlas, pokud se najde nejméně 10 dalších zájemců. Ty získal bez problémů,
jednak mezi kolegy v Chemoprojektu (prvními byli J. Janiš a P. Voženílek) a mezi
veslaři. Další, starší zájemce nalezl při Muzejních čtvrtcích v zámku, mezi nimi byl
p. stavitel Krupař. Ten na ustavující schůzi v září přivedl další kolegy ještě z Klubu
přátel Velkých Pardubic (zaniklého roku 1949) a stal se předsedou nového kroužku
přátel Pardubic. J. Paleček jako člen výboru začal bezprostředně vydávat i klubový
zpravodaj „Zprávy Klubu přátel Pardubic“. O kroužek byl velký zájem, získal přes
100 členů. To další rok vzbudilo obavu Krajského výboru ROH, jemuž KD podléhal.
Doporučil, aby se kroužek osamostatnil, což bylo nemožné. Díky dr. Zikmundovi
se roku 1967 dostal pod patronát Východočeského muzea. Zde byl přejmenován na
Klub přátel Pardubicka a J. Paleček se stal jednatelem. Od p. Krupaře, p. A. J. Kubeše
a dr. V. Zikmundy dostal důkladné patriotické i historické školení. Roku 1969 se
seznámil s JUDr. Pavlem Theinem a převzal vydávání Zpráv. Funkci jednatele zastával
J. Paleček dlouho, zatímco klub vyměnil několik předsedů a další zřizovatele
(Městská informační služba, MKIS, Park kultury a oddechu, KD Dubina), až roku
1996 se stal samostatným spolkem a roku 1999 konečně získal důstojnější a trvalé
sídlo v Evropském spolkovém domě. Roku 1990 založil J. Paleček Společnost pro
rozvoj Pardubicka, pokračovatelku dřívějšího odboru Klubu pro výstavbu a životní
prostředí. Podílel se na vzniku Sdružení přátel Pardubického kraje, které by podobnou
činnost, jakou úspěšně provádí Klub přátel Pardubicka, chtělo uplatnit v rámci
celého kraje.
(Pardubice 22. 2. 2002)
Poznámka:
Roku 2004 byl Jiří Paleček jmenován čestným občanem města. Zemřel 28. června
2019 (letos 5. výročí). Velmi nám chybíte, pane Jiří!
Redakce ZKPP
