V minulém dvojčísle jsme v seriálu „Staré domy vyprávějí“ přiblížili osudy t. zv. Štolbova domu ve Smilově ulici, kde tento hradecký rodák a notář v Nechanicích, žil v letech 1890-1911. Jeho životní láskou bylo divadlo. V Pardubicích byl předsedou Spolku divadelních ochotníků a pak i Spolku pro zřízení divadelního domu (pozdějšího VČD, založeného r. 1909). Sám byl autorem mnoha divadelních her a ve svých pamětech (1906-1907) pěkně popsal staré Pardubice. Přinášíme i málo známý fejeton Karla Čapka z Lidových novin, napsaný 1 den po Štolbově smrti. Red.
Karel Čapek
DĚDEČEK DIVADELNÍK
Už těžko, velmi těžko vystoupil na ty dva nebo tři schůdky, vedoucí na jeviště, když se před několika lety posledně děkoval za potlesk svého uznalého obecenstva; ale v jeho pokloně byl ještě důstojný šarm starého divadelníka, který se rád a dobromyslně sklání před svým publikem a jeho vkusem. Nebylo na Vinohradech premiéry, aby Štolbova běloučká, stařecky pěkná hlava nevyhlížela z levé lóže; a nebylo autora, kterému by rád netleskal vlídnýma rukama dědečka a nekýval mu povzbudivě na jevišti. Miloval divadlo neomrzelou a pozornou láskou milence, jací se dnes nerodí: beze stínu hořkosti, tiše a věrně, jaksi potěšeně, že mu ještě kolem hlavy šumí divné a vzrušující opojení divadla, i když ty úspěchy nebo nezdary nesla jiná generace divadelníků. „Panu notáři se to líbí,“ říkalo se vždy mezi domácím lidem divadla; ale pan notář našel po každé nějaké vlídné slovo; nepřicházel soudit, nýbrž polaskat divadlo, herce, publikum, šum hlediště, potlesk a rychle vadnoucí vavříny toho horečného a zářivého života na prknech. Jeho dílo bylo již dávno uzavřeno a dopsána poslední tečka; ale člověk, jenž odchází, nechá mezi lidmi bolestnou mezeru.
Lidové noviny 13.5.1930
